|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
Pátrání po neznámém
Setkal jsem se s leckým, ale zatím ani jednou s obyčejným
člověkem. Za svůj život jsem seznal, že každý z nás je něčím
jedinečný a neopakovatelný. Někdo víc, někdo míň, ale všichni
se vzájemně něčím odlišujeme. Nejen otiskem palce.
Přesto se zdá, že někde musí takový modelový „obyčejný člověk“
existovat. Usuzuji tak z faktu, že se k němu obrací bezpočet
významných poselství. Pojišťovny hlásají, že pro něj
(obyčejného člověka) chtějí to nejlepší, stejně jako obchodní
řetězce a politické strany. Také autoři televizních seriálů
tvrdí, že právě on je adresátem jejich výtvorů. Pomyslný
obyčejný člověk je trvale oslovován, ačkoliv nikdo exaktně
neví, jak vypadá.
Kde bydlí, kolik je mu let, jak vyhlíží?
Jestli někde aspoň jeden exemplář existuje, představuji si, že
jeho úloha je značně náročná. Musí důsledně dbát na to, aby se
nezpronevěřil roli obyčejňáka. Smí nosit jen obyčejné boty a
v nich obyčejné ponožky a v nich pak obyčejné nohy – ani do O,
ani do X. Z Čapkova díla zná jen Obyčejný život. Z novější
dramatické a filmové tvorby upřednosťňuje Zelenkovy Příběhy
obyčejného šílenství.
Poznámky si dělá obyčejnou propisovačkou, případně obyčejnou
tužkou (se střední tvrdostí HB). Odmítá kremžskou i dijonskou
hořčici, používá jen tu obyčejnou. Za životního partnera
(partnerku) si vybírá také obyčejného člověka, s nímž pak má
obyčejné děti. Případně obyčejná dvojčata, obyčejná trojčata
nebo obyčejná čtyřčata.
Takzvaný „obyčejný člověk“ je v naší zemi značně abstraktním
pojmem. Proto nabízím možnost, jak najít zřetelnější obrysy
tohoto vágního pojmu. Doporučuji uspořádat soutěž o
nejobyčejnějšího Čecha.
Mohla by mít přibližně stejná kritéria, která popsal Pierre
Daninos ve své knize Jistý pan Blot. Hrdina příběhu vyhrál
soutěž o průměrného Francouze. Kromě jiného splňoval i
požadavek ideální průměrnosti a nevýraznosti svého obličeje.
Cituji z knihy: „Žádný výčnělek, žádná nepravidelnost, nic, oč
by oko zavadilo.“
Průměrnost se však nemusí tak docela krýt s obyčejností.
Statisticky průměrný obyvatel naší země prý přečte ročně dvě a
půl knížky, ale pro obyčejného člověka by bylo kruté, kdyby
měl v polovině třetí knížky čtení utnout.
Tu a tam se stává, že se někdo sám a vehementně prohlašuje za
obyčejného člověka. Činí tak obvykle demonstrativně. To už
samo o sobě vzbuzuje pochybnost. Oblíbeným začátkem promluvy
takového jedince bývá preambule „Jsem sice jenom obyčejný
člověk, ale...“ Stavět se okázale obyčejným je podezřelé,
podobně jako když někdo říká: „Já tomu sice vůbec nerozumím,
ale...“ Dotyčný se domnívá, že taková vstupní formulace je
dostačující omluvenkou, aby mohl pokračovat hámotami.
V zájmu upřesnění hledané kategorie „obyčejného člověka“ je
radno uvést, že se nekryje s typickým Čechem. Tím může být i
ministr, biskup či jiný hodnostář. S typičností je to vůbec
složité, jak jsem se letos přesvědčil v jednom ze svých
rozhlasových nedělních Dobrých jiter. V rámci otázky, zda
posluchači pokládají Švejka za typického představitele češství
a jaký k té postavě mají vztah, obdržel jsem i následující
překvapivou odpověď: „Osoba Švejka je mi příjemná. Žiji s ním
už téměř čtyřicet let. Jmenuje se tak totiž můj manžel. Mám
v něm velkou oporu. Podpis: Dr. Eva Švejková, Kladno.“
A najednou bylo všechno jinak.
Nemohu se zbavit dojmu, že ti, kdo se snaží z nějakého důvodu
apelovat na takzvané obyčejné lidi, činí tak v přesvědčení, že
oni sami jimi nejsou. Jako by se cítili nadřazeni a
blahosklonně shlíželi ze Sněžky dolů do Macochy.
Nemusí jít pouze o politiky, všiml jsem si takového přístupu i
u jiných jedinců. Například u některých obyvatel velkých měst,
kteří podléhají šalbě, že ve vesnici, kde mají chalupou a kam
víkendově zajíždějí, žijí „obyčejní lidé“. A že tamní vztahy
jsou rurálně čisté. Kdo vyrůstal na vesnici, případně v menším
městě jako já, ví o tamních vztazích své. Idealistům, kteří si
život na venkově a v malých městech malují jen jako selanku
„obyčejných lidí“, doporučuji návštěvu Maryši.
Nechci popřít spoustu dobrého, co jsem za svého dětství zažil.
Je to ostatně zachováno v mých fejetonových knížkách. Jen
upřesňuji, že v dotyčném pohraničním městečku jsem žádné
obyčejné lidi nezažil. Byli buď skvělí, nebo pacholci, nebo
podlí, nebo velkorysí, chytří, nebo trumberové, nebo
dobrosrdeční, případně zlosrdeční. Za šťastné chvíle svého
dětství rozhodně nevděčím nějakým nastejno a konfekčně
střiženým bytostem.
Každý z mých tehdejších kamarádů byl něčím nezaměnitelný.
Aspoň jeden příklad: Richard Pickert uměl mluvit pozpátku.
Všichni jsme ho obdivovali. Zprvu jsme mu nevěřili, a tak jsme
napsali nějakou větu na papír, abychom vzápětí mohli
kontrolovat, zda ji skutečně dokáže z hlavy věrně a zrcadlově
odříkat od posledního až k prvnímu písmenu.
Zvládal to mistrně.
Chtělo by se říct, že uměl dvě řeči. Ve skutečnosti byl jeho
repertoár ještě bohatší. Ovládal čtyři! Můj neobyčejný kamarád
Richard byl totiž z německé rodiny, jedné z mála, které
z našeho městečka nebyly odsunuty. Proto uměl i německy, a
když na to přišlo, tak i ykceměn. |
