|
|
 Jiřina
Šiklová, socioložka
Zemský ráj to na pohled
Nebudu hubovat, nebudu opakovat, že z našich politiků se
stávají arogantní papaláši. To říká skoro každý a bylo by to
banální. Nejsem zklamaná, nečekala jsem po listopadu 1989
zázraky. Mohlo by to být podstatně lepší, ale to základní, co
jsme před dvaceti lety chtěli, se splnilo.
Požadovali jsme svobodu slova, zrušení vedoucí úlohy KSČ,
zrušení cenzury, možnost vyznávat jakoukoliv víru a říkat
nahlas své názory. Dále pak možnost stěhovat se za hranice,
jezdit tam za prací a zase se vracet, rozhodovat o sobě
samých, nést za svůj život odpovědnost. Chtěli jsme zpátky do
Evropy, patřit k Západu.
V Česku sice není ráj na zemi, ale ten tu ani nikdy nebyl a
nejspíš nikdy nebude. A tak se raději těším z maličkostí, na
kterých se mohu podílet a které mohu také ovlivnit. Třeba z
akce občanského sdružení Sedm paprsků, které v Praze v září
zorganizovalo už třetí ročník festivalu krajanských tanečních
a pěveckých souborů. Občanské sdružení krajanů z Banátu tu při
té příležitosti otevřelo národopisnou výstavu.
Navštívila jsem před nedávnem také Cheb, z něhož se zásluhou
iniciativy místních a za peníze z Evropské unie stalo nádherné
město. V nedalekém Sokolově je zase moderní gymnázium
západního střihu. Řeka Ohře je čistá, rozdíl mezi městy a
vesničkami na naší a německé straně skoro nepoznáte,
z truhlíků na oknech na obou stranách hranic splývají květy
muškátů. Pro naše studenty je již samozřejmostí alespoň pár
měsíců studovat na zahraničních univerzitách, a dokonce si
místa pobytu sami vybírají.
Přestože „na nic nejsou peníze“, knihy se pořád píší, vydávají
a prodávají a lidi chodí do divadel, i když lístky jsou drahé.
Skoro v každém městě se konají letní filmové či divadelní
festivaly, tvůrčí dílny se zabydlely v zahradách našich zámků
a klášterů, v městských knihovnách se konají diskuse s autory.
Na Hradčanském náměstí, kde se před pár týdny uskutečnil
zmíněný krajanský festival, jsem potkala dceru Milady Horákové
Janu i s jejím manželem. Po slavnostech se zase vracela na
oslavu třetích narozenin jedné ze svých vnuček do Washingtonu
a nikdo jí ani mne nesledoval, žádní tajní si naše setkání
nenatáčeli. A tak jediným nedostatkem byla opečená klobása,
určitě nezdravá a plná cholesterolu, kterou jsme si u stánku
dali. Ale ani tu nám nikdo nevnucoval, ba ani nezakazoval.
Krajané se po festivalu rozjeli do svých starých, nových či
staronových domovů s pocitem, že když jim Bůh zdraví dá, zase
sem příští podzim přijedou. Já šla pěšky přes ztichlá nádvoří
po Opyši přes Klárov domů a v duchu jsem se modlila za toto
krásné město, které se nedá zkazit ani turisty, ani zdejšími
připitomělými politiky.
Není to u nás optimální, ale i v naší hymně se zpívá: zemský
ráj to na pohled. Na pohled... Netrpím bolestínstvím, proč
zrovna naše generace by měla žít v opravdovém ráji? Proč a čím
bychom si to zasloužili? Alespoň na pohled to ale ráj je. |
