|
|
Zpívejme a chvalme Ježíše!
 Mladičká dokumentaristka Tereza Nvotová (dosud známá jako
herečka) zprostředkovává ve filmu Ježíš je normální! průhled
do nitra „charizmatických“ církví (pocházejí ze Spojených
států), které namísto sebezpytného zamýšlení kladou důraz na
vyhrocenou emocionalitu zážitku.
Jsou to církve misionářského zacílení (viz pouliční
přesvědčování náhodných kolemjdoucích), které vyžadují
bezvýhradnou oddanost, kdy dosavadní zázemí nahrazuje věřícímu
komunita sama a zejména Ježíš, jehož přítomností se každý může
těšit – a to téměř hmatatelně. Americký původ prozrazuje nejen
extatický stav vytržení, do něhož by se účastníci měli v
ideálním případě propadnout, ale opětovné sebeutvrzování v
životní úspěšnosti – daří se nám jen proto, že Ježíš je s
námi.
Film je rozčleněn do dvou prolínajících se rovin, první
zachycuje setkání režisérčiných někdejších spolužáků i
bývalého třídního učitele z dvojjazyčné bratislavské „Školy
budoucnosti“ spravované Hnutím víry, druhá obhlíží pražská
shromáždění Triumfálního centra víry. Zatímco ze vzpomínek na
školní léta vyvěrá zřetelná manipulace dětským smýšlením
(počínaje šířením doslovné víry v biblická „stvořitelská“
tvrzení a konče třeba označením Beatles za satanisty), z níž
ještě bylo možné se vymanit, průhled do několikadenních
výročních slavností již vypovídá o naprostém ovládnutí lidské
psýchy.
Až jakoby mantrické skandování hesel (na způsob „Ježíš je
borec“) zde utvrzuje nejen oddanost víře, ale zejména
intenzitu jejího prožívání. Povětšinou vidíme kazatele, jak
ohnivě vykřikuje krátká hesla na téma, že Ježíš je s námi,
spatříme jakoby do transu upadající věřící, jak s rukama
zdviženýma, ba v tanečních záškubech opakují jeho výroky.
Nejvýmluvnější je ústřední motiv, k němuž se režisérka
několikrát vrací: spatříme doslova uhranutá děcka zmítaná v
křeči extatického prožitku.
 Nvotová
nechává jednat a promlouvat své aktéry, nanejvýš klade
doplňující otázky. Většinou se spokojuje s bedlivým
přihlížením, které je ovšem mimořádné výmluvné – aniž by
musela pronést jediné slovo komentáře, vystává občas až hrůzný
obraz sektářského seskupení, za jehož vnější radostností jako
základního pocitu se skrývá plné zfanatizování dostatečně
přístupných jedinců. Bez jediné stopy ironizujícího zlehčení
režisérka líčí intenzivně prožívanou zbožnost, která pro
vnější pozorovatele může v sobě skrývat jak směšnost, tak
hrozivou bizarnost.
Film Terezy Nvotové Ježíš je normální! uvede ČT2 v neděli 20.
prosince ve 20 hodin.
Jan Jaroš, filmový publicista |
