|
|
 Jaromír
Štětina, novinář a senátor
O rorátech z Východního Timoru
Na konec světa, na Východní Timor, křesťanskou enklávu
muslimské Indonésie, jsme s redakční kolegyni Petrou přiletěli
o adventu roku 1997. Bylo to takřka přesně šest let poté, co
indonéská armáda rozstřílela na místním hřbitově Santa Kruz
v Dili pokojné shromáždění: po patnácti minutách tu zůstalo
ležet 271 mrtvých a 278 zraněných. V době naší návštěvy
indonéští vojáci okupovali zemi už dvaadvacet let a Národně
osvobozenecká armáda Východního Timoru (FRETILIN) už
dvaadvacet let vedla proti Džakartě partyzánskou válku.
Rozhodli jsme se bradaté partyzány, známé svými červenými
barety, navštívit. Vedli jsme mnoho dní konspirační jednání se
studenty diliské university, až jsme potřebné kontakty našli.
Po mnoha peripetiích jsme se skutečně s příslušníky FRETILIN
v horách setkali.
Pro mé adventní rozjímání však je důležitý způsob, jak jsme se
k partyzánům dostali a jak jsme se dostali zpět. Ostrov byl
doslova prošpikován vojenskými pevnostmi, ozbrojenými
patrolami a checkpointy. Timořané problém vyřešili jednoduše.
Přistavili náklaďák. Posadili nás na korbu. Pak nakládali
jeden pytel s obilím za druhým. Kolem nás vztyčovali zeď ze
zrní, až jsme seděli na dně pšeničné studny a viděli jen
ocelovou timorskou oblohu. Přihodili tři pytle nahoru napříč.
Obloha zmizela. Slyšeli jsme hlasy. Pochopili jsme, že si naši
timorští přátelé sedají na vrcholek nákladu. Co půl hodiny
auto zastavovalo, slyšeli jsme smích a kletby a dupot bagančat
a povely vojáků a cvakání uzávěrů. Ty čtyři hodiny jízdy se
daly vydržet, občas nám seshora škvírou podali láhev s vodou.
Cestu zpátky jsme pak absolvovali v noci. Od cesty tam se
lišila tím, že naše zrněná studna z pytlů nebyla nahoře
zastřešená. Viděli jsme přes okraj. Tmu prořezávaly světla
mohutných reflektorů, olizovaly úbočí hor, serpentiny cesty,
silniční mosty a občas náš náklaďák. Když nás vojáci
zastavili, vklouzli jsme do jámy a odevzdaně čekali. Na jednom
checkpointu rozkázali vojáci náklad rozebrat. Pytle kolem nás
se daly do pohybu. Tekl mi pot po zádech. Pak se pytle zřítily
a přikryly nás před zraky vojáků. Naše timorská posádka
odevzdala vojákům povinný desátek. Když jsme vyjeli, sedli si
nám naši milí Timořané na hlavu a začali zpívat táhlou
jednotvárnou melodii. Motor náklaďáku byl orchestr a píseň se
nesla řídkým lesem k Indickému oceánu. Vsaďte se se mnou o
cokoliv, i o mou duši i o můj zdravý rozum, že překlad
z timorštiny v té chvíli zněl: Rosu dejte nebesa shůry,
oblakové dštěte Spravedlivého, otevři se země a vypuč
Spasitele.
Ploskonosí Timořané riskovali víc než my. Nás by si možná
indonéská armáda podržela, prověřila, potrápila a potom
vyhostila z ostrova. Oni tenkrát uprostřed tropického adventu
riskovali život. Vím, proč to dělali. Ve jménu dvojí víry:
v příchod Vykupitele a v příchod svobody. |
