|
|
Venkovský učitel o vině a odpuštění
 Režisér
Bohdan Sláma se ve své tvorbě prozatím soustřeďuje na postavy,
které lze označit za outsidery, za lidi žijící vysloveně na
okraji společnosti (Divoké včely) či marně hledající své
uplatnění (Štěstí). Vybírá si území zdevastovaná lidsky (v
Divokých včelách severomoravské Sudety) nebo krajinně, což
ovšem zpětně poznamenává i vztahy mezi lidmi (Štěstí se
odehrává na Mostecku). Ve filmu Venkovský učitel (v neděli 3.
ledna ve 20 hodin ho v televizní premiéře uvede ČT1) z tohoto
stereotypu částečně vykročil. Malebné jižní Čechy, trochu
ilustrativně vymezené rozlehlým rybníkem či babičkou spící na
peci, samozřejmě za nikoho problémy nevyřeší...
Sláma i tentokrát vytvořil autorský film (jeho dílem je jak
režie, tak scénář). Nepředkládá jednoznačné soudy ani
konflikty, a navíc se vyhýbá přehledně či předvídatelně
vedenému příběhu. Protagonistou je učitel Petr (opět Pavel
Liška, vévodící i předchozím Slámovým snímkům), jenž po
odchodu z Prahy hledá na venkovské škole snad sám sebe, chce
utéci před dosavadními trabli, které – jak se záhy ukáže –
souvisejí nejen s jeho „menšinovou“ sexuální orientací.
Film se skládá z množství izolovaných, významově však navzájem
propojených epizod, které titulního hrdinu zachycují jak ve
zdánlivě běžných, tak ve vypjatých situacích. Přitom není
pokaždé jasné, co je všední a co mimořádné – události
získávají další rozměr až poté, co se dodatečně ozřejmí
některé pohnutky či motivace. Učitelův osud se nedotýká jen
otázky, jak žít – navíc v prudérním školství – se stigmatem
homosexuality, zasahuje daleko širší etické spektrum: dotýká
se viny a odpuštění. Pedagog totiž selhal tam, kde se měl
nejpevněji ovládnout.
Velkou příležitost dostal herec Pavel Liška, jenž svůj
rejstřík postav obohatil o další položku, o nenápadného
vzdělance. V psychické rozháranosti, jak ji načrtává, však
nadále přetrvávají jistá ostýchavost a nepraktičnost, známé
již z dřívějška. Film se více než pedagogickému působení
věnuje učitelovým privátním problémům; tady se nejzřetelněji
obnažují jeho rozpaky, ale také snaha uniknout citovému
okorání. Vždyť právě maximální požadavky na vztah podložený
hlubokým citem mu zabraňují přijmout promiskuitu, k níž jej
nutí bývalý milenec. Liška si počíná nanejvýš střídmě, postačí
mu nenápadné gesto, mírně přihrbený postoj, často mlčenlivý
pohled. Jako herec dozrál k nejnáročnějším úkolům.
Jan Jaroš, filmový publicista |
