|
|
Rudolf Matys,
básník a publicista
Pár slov o šejkrech a o čtvrtém stupni
Přiznám se, že soukromá, jinak řečeno komerční rádia nijak
souvisleji nesleduji (s jedinou dávnou výjimkou, to když jsem
se těšíval na osvěžující ranní chvilky s fiktivním světem,
vytvářeném skvělou partou z Limonádového Joea), nemám prostě
tu potřebu, a ani čas. Ale řekl jsem si nedávno, že si zkusmo
odeberu aspoň pár vzorků toho privátního zboží, abych tak
docela nezaostal…I listoval jsem si tím zbožím jen tak letmo a
na přeskáčku, vynechávaje stanice typu Frekvence 1 či Clasic,
a taky ty, které pouštějí prakticky jen písničky, o nichž si
tu ovšem netroufnu říct vůbec nic. Všímal jsem si tedy těch
nečetných chvilek, kdy se na jejich vlnách ozvalo nějaké to
slovo, a nejvíc si mě přitom přitáhla rádia, vysílající pro
hodně mladé ročníky. Nemyslím, že bych tu musel podrobněji
zmiňovat všeobecné známé věci o „slovesném“ charakteru
takových soukromých stanic (kratinké, klipově strukturované
zpravodajské vstupy, jednoduché rozhovory a soutěže, velmi
zřídkavá reportážička, zato výrazný podíl reklam, často divoké
tempo moderátorského projevu, hraničící občas až
s nesrozumitelností apod.). A budu se snažit si na nic si moc
naříkat, ani nebudu „privátům“ nikterak spílat, třeba za
úroveň jejich jazyka (ostatně, kde jsou ty časy, kdy
v učebnicové definici byl spisovný jazyk charakterizován mj. i
tím, „jak se mluví v rozhlase“, že!). Beru to prostě, jak to
je, stejně nic nenadělám.
Ale dvě věci mě přece jen zaujaly o trochu víc. Ta první se
týká „obsahu“. V tom týdnu, kdy jsem se snaživě brodil
„soukromými vlnami“ na FM, byl například zvolen „president“ a
ministryně zahraničí EU, v parlamentu se chystalo dramatické
střetnutí nad schvalováním státního rozpočtu, v Kodani
probíhal snad vůbec nejzávažnější ekologický summit
v dějinách, a bůhvíco ještě. Z toho všeho se však posluchač
mnou sledovaných „privátů“ asi většinou nedověděl vůbec nic,
zato mu moderátor(ka) zjevili se zřetelným citovým zaujetím
třeba to, s kým se zapletla na večírku ta či ona popová
zpěvandule, jaký akční film a s jakými herci (ani jeden mi,
k mé hanbě, nic neřekl) zrovna natočili v Hollywoodu, kdo
zvítězil v soutěži v pojídání steaků kdesi na jihu Austrálie
apod. No nic, třeba tohoto předpokládaného posluchače i celou
jemu podobnou „cílovou skupinu“ opravdu zajímá nejvíc tohle
(nebo jen tohle), to musejí manažeři takového rádia vědět
nejlíp, a taky to celkem dobře ladí se zábavným prouděním toho
bezmyšlenkového bezčasí, vytapetovaného písničkami a
reklamami. Ale žádný strach o toho posluchače, bude-li chtít,
doví se o těch podstatných novinkách z domova i ze světa jistě
i jinak, a postupná, stále výraznější bulvarizace se netýká
zdaleka jen privátních rozhlasů, kam ostatně tak trochu i
„patří“, ta bohužel postihuje třeba i donedávna ještě celkem
solidní tištěná média, a tenhle obecný, bohužel celoevropský
trend mám za daleko nebezpečnější. Zejména za stavu, kdy se do
šejkru, v němž se míchá zábava s reklamou, přihodí i politika
- a o našich budoucích osudech tedy rozhodují volební kampaně,
které bohaté strany zadávají „na klíč“ velkým zahraničním
agenturám, které jinak řídí marketingovou strategii firem,
vyrábějících třeba prášky na praní... Možná, že by všechno
dopadalo úplně jinak, kdyby o výsledku voleb rozhodovali
posluchači zasvěcovaní politologickými analýzami, jaké vysílá
třeba dokonale nekomerční veřejnoprávní Šestka. Ale takových
je, bohužel, i spolu se mnou, jen málo přes padesát tisíc! A
tedy: utopia magna!
A teď ta druhá věc. Už dávno nenavštěvuji „diskošky“ a možná
mi chybí i každodenní intenzivní kontakt s nejmladší generací
– takže jsem vzal zavděk i tím letmým „připovzděláním“, jehož
se mi dostalo asi na třech rádiích, zaměřených právě na ní.
Mám tu na mysli mluvu a výrazivo jejich moderátorů i
respondentů v telefonických rozhovorech. Nebudu tu vůbec
sténat nad jejich chybami proti pravidlům a zejména duchu
jazyka. Zajímavější byla pro mne vše prostupující snaha
uchylovat se za každou cenu k výrazům co nejexpresivnějším,
zejména šlo-li o vyjádření pocitů libosti, souhlasu nebo
nadšení, a to, i když se jimi popisovala, aspoň podle mne,
fakta, případně události celkem banální a všední. Kdysi se
kritizovalo zbytečné stupňování efektu ve slově
„nejoptimálnější“ (stačilo by přece optimální). Dneska už ale
asi nestačí ani to otravně všudypřítomné „super“, „top“ nebo
„nej“, „případně „bomba“ nebo „mega“, když už existuje celkem
běžně taky „nejvíc nej“, „nejsuperovější“, dokonce i „bingový“
či „turbový“; zvykl jsem si už na to, že hezké a přitažlivé
donedávna bývalo jen „sexy“, ale už se možná vynořuje i jakési
označení „megasexo“, pokud jsem ovšem to slovo správně
vyčlenil z celkově blátivé artikulace… Čeština se tedy
v takových okamžicích zazmítá ve skutečně životně
kritických jazykových křečích! A taky jsem občas zaslechl i
celou větu, která mi připomínala jakousi intarzii z nějakého
jiného, „náhradního“ jazyka a pro generačně nezasvěceného
málem vyžaduje překlad. Drobnička z jednoho rozhovoru: „a
potkala jsem tam takovýho superbombáckýho metroše“. (Překlad
pro starší: nešlo o zaměstnance metra, chystajícího se
k teroristickému útoku, ale o čímsi výjimečného tzv.
metrosexuála, čili, starším jazykem řečeno, o „fešného
šviháka“ našich dnů). V zásadě ale nic proti tomu, budiž:
výraznější dynamika jazyka a jeho všelijaké lexikální
ozvláštňování přece odjakživa patří k typickým, oživujícím
charakteristikám mluvního projevu a specifické frazeologii
každé mladé generace! Ale přece jen mi právě ta tendence
tvrdošíjně vytvářet nad přirozeným třetím stupněm přídavných
jmen a přívlastků, jaký čeština nabízí, ještě stupeň čtvrtý,
jakýsi supersuperlativ, který by přebil všechno, připadá hodně
mimořádná a pro dnešek možná zvlášť typická. Příznačné je na
ní totiž i to, že čím jsou ty „čtvrté stupně“ vnějškově
„efektnější“, tím jsou i významově chudobnější, mluvčí třeba
v jedné větě zopakuje čtyřikrát pětkrát své „super“, ale nic
dalšího, přesnějšího či určitějšího o tom, jaká zmíněná
situace nebo osoba byla, se nedovíme... Zbývá bezradnost a za
ní vykukující kousek prázdna. (Ach, a to jsem si řekl, že
naříkat vůbec nebudu!)
Co je ale za tím? Jen to, jak se říká, že mladí moc nečtou? To
by samo o sobě bylo hodně málo. Je to tedy vliv přehánějící
reklamy? I ona se přece spokojí s efektním, psychologicky
působícím logem, ale o složení výrobku se z něj jaksi taky nic
nedovíme…Nebo tu působí obecná tendence zdůrazňovat výjimečné
na úkor běžného, průměrného (od kultu extrémních sportů, až po
všelijaké ty „senzační“ bizarerie a jiné křiklavosti, jichž
jsou plná tištěná i elektronická média – jsme tedy opět u
bulvarizace skutečnosti!). A vymyká se snad z těchto souřadnic
již zmíněná zkratková mluva politických sloganů? Asi tu tedy
působí tohle všechno dohromady, a jistě ještě mnohé další. To
je ovšem už téma pro daleko širší a hlubší analýzy, rozhodně
nikoli pro těch pár mých letmých „nálad, dojmů a upomínek“.
(Vážnější zájemce bych si dovolil upozornit například na knihu
Jiřího Krause Jazyk v proměnách komunikačních médií – je
výborná!) |
