|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Hledání neztraceného času
Moudří doporučují žít především přítomným okamžikem, jen tak
si prý život užijete. Troufám si nesouhlasit. Přítomnost je
sousto, které právě žvýkám, vychutnávám, polykám, ale jsem
přece živa díky tomu, co jsem spořádala včera, před týdnem,
rokem, v dětství... Ale tak dobře, proč to nezkusit –
soustřeďuji se plně na přítomnou chvíli. Snídám, polykám
sousto chleba, zapíjím čajem, v bytě je ticho, rodina ještě
spí, větrák počítače bzučí a malinko piští, ťukám na písmenka,
tichý klapot klávesnice, v hlavě mám včelín. No a ten včelín
si dělá co chce, takže si třeba pohotově vybavuji jiné podobné
chvíle, neboť i před dvaceti, třiceti lety jsem ráno sedávala
u psacího stolu a přebírala myšlenky a slova, ovšem to ještě
počítače nebyly, mobily nebyly, i když ze stromů už jsme
slezli. Seděla jsem nad papírem a čmárala a škrtala
v naprostém tichu, které na pár minut rozvrátili jen popeláři
svými hvizdy, rachotem otáčených popelnic a řevem motoru.
Znovu tu chvíli prožívám i s její frustrací, vždyť jsem
věděla, že o mé písánky nikdo nestojí, navrch je tu ta
zpropadená cenzura a taky... No nebyla jsem ve straně.
Vysvětlení pro mladé: milé děti, tehdy totiž o našich životech
rozhodovali členové a hlavně funkcionáři komunistické strany.
Dovedete si představit, že by jakákoli politická strana
rozhodovala o tom, jestli smíte studovat, vydat knížku nebo
vyjet za hranice? Vypadá to jako úplná kravina, ale byla to
všednodenní realita. Takže nepovedlo se, opět jsem si
přítomnou chvíli naplno neužila, přepadly mě vzpomínky
neodbytné jako hejno hladových racků. Neumím naplno
vychutnávat přítomnost, protože kromě včelínu mám v hlavě
ještě nepřehledný krámek se smíšeným zbožím, bazar, sekáčovou
hrabárnu. Ráda v něm kramařím, provádím ale také jakési
odpouštěcí inventury. Ale opusťme metafory. Mám prostě potřebu
znovuprožívat prožité, nad tím tovarem s prošlou záruční
lhůtou se radovat, rmoutit, dokonce uplynulý čas hodnotit a
zpětně prožité vychutnávat. Hledání ztraceného času, to je
moje, pane Prouste. Nakazila jsem tím i děti. Večer jsem
přicházela k postýlkám synů nejen s pohádkou, ale i
s hodnocením dne. Tak, kluci, copak jsme dnes pěkného zažili?
Jakou jsme provedli koninu? Doufala jsem, že si synové budou
víc pamatovat prožitky, nenápadně jsem je směrovala
k přesvědčení, že žít bezmyšlenkovitě a nepozorně není tak
zábavné jako vědět, že sakra žiju (a cítit v zádech, že jednou
ta slavnost skončí), uvědomovat si, co vyvádím, ale pamatovat
si i vůně, barvy a zvuky, svět, jaký je. Jsme prostě bytosti
tažené časem, co jsme zažili, to nás utvářelo, minulost je
naše bohatství. Máme navíc nutkání myslet na časy budoucí,
třeba si i vysnívat svět – jaký by měl, mohl být, jen kdyby
byl člověk ušlechtilý, rozumný, citlivý a inteligentní ve
všech svých jedincích.
Vystavuji si na stůl nový kalendář, ten starý, plný schůzek,
akcí a připomínek, prohlížím, probírám se v tom krámku celkem
čerstvých vzpomínek. Jaký mám z odcházejícího letopočtu pocit?
Nebyl to dobrý rok. Hospodářská recese válcovala lidské osudy,
exekutoři řádili mezi zchudlými zoufalci jako černá ruka,
zatímco v horních patrech se vesele korumpovalo, podvádělo a
kradlo. Provalilo se, že privilegovaní mohli v Plzni
vystudovat práva mnohem rychleji, než se poctivý učeň
kominického řemesla naučí vymetat komíny. Pro nic za nic padla
vláda. Naštěstí ta, co ji nahradila, se jeví jako důvěryhodná
a dělná. Tajná služba je přesvědčena, že zástupci společnosti
Sazka ovlivňovali personální obsazení ministerstva financí na
klíčových postech souvisejících s loteriemi. Nepřestali jsme
být obrovským hráčským doupětem Evropy, což je cynický byznys
ničící sociálně slabé, nabalující na sebe zločinnost. Státu je
to šumafuk. Státní dluh Česka překročil hranici jednoho
bilionu korun. Státu je to skoro šumafuk. Tolik česká kotlina
při zběžném pohledu.
Stojím u pomyslné postýlky s novorozencem, které má na
bryndáčku napsáno 2010, a vzpomínám i na to, co mi udělalo
radost. Nové evropské nařízení prý zakázalo chemické
konzervanty a ochucovadla v potravinách EU. Škodovka vyvinula
náš první elektromobil, v Praze už je první prodejna
elektrovozidel. Vládní Rada pro výzkum chtěla dát
astrofyzikovi Jiřímu Grygarovi cenu za popularizaci a půl
milionu k tomu, ten ale obé odmítl, aby vyjádřil svůj
nesouhlas s jejím plánovaným devastováním české vědy. Kdo se
vzdá půl milionu a veřejného ocenění ve prospěch protestu a
rozumu? Jen vyznavač cti, novodobý rytíř.
Zatímco budou poslední den v roce pozemšťané hledět vzhůru
kvůli dětinským rachejtlím, které před Silvestrem a při něm
občas zabíjejí, upalují a trhají ruce, v osmnáct hodin a
sedmnáct minut začne skromné nebeské divadlo, částečné zatmění
měsíce. Úplné zatmění měsíce bude až 15. června 2011, určitě
se na něm přiživí astrologové a obchodníci s takzvaným
tajemnem. Střízliví ovšem vědí, že je to jen hra světel a
stínů, která nám život neulehčí. Život a dění doma i ve světě
dál pofičí po své sinusoidě – jednou jsme dole, jednou nahoře;
vlastně jede současně na mnoha propletených sinusoidách a tak
to bude až skonání světa.
Nejlepší zpráva tohoto roku: Svět zatím ještě neskonal. |
