|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Zas umřel, kdo neměl
Titulek vypůjčený z dávného Vaculíkova nekrologu za vzácným
člověkem, který cenzura, vzpomínám-li dobře, tehdy zabavila, a
já jej teď oživuji... Je 6. ledna, a nelze než odložit možná
témata, neboť právě odešel Ivan Medek. Zvláštní shodou
okolností téhož dne Vltava měla na programu svou večerní
Akademii, věnovanou zájezdům České filharmonie do Velké
Britanie – s Václavem Talichem v roce 1935 a s mladistvým
Rafaelem Kubelíkem v letech 1937 a 1938. V tomto dni se
v rozhlase ocitlo vlastně Medkovo osudové téma. Ostatně to
připomněla i následující změna v programu: vyprávění Ivana
Medka o jeho setkání s hudbou, s Václavem Talichem, s Českou
filharmonií, se zápasem o poválečnou Talichovu rehabilitaci a
možnosti, aby vůbec mohl pracovat. Z nadšení mladých
instrumentalistů, a nezapomeňme, že i Ivana Medka, pro něho
vznikl Český komorní orchestr, a z nevůle režimu zase velmi
záhy zanikl.
Už je mezi námi jenom málo osobností, jež s takovou osobní
integritou a přesvědčivostí přenášejí do dnešních dnů
uvadající noblesu české kulturní a společenské elity, z níž
před druhou světovou válkou vyrůstaly. Ivan Medek byl do
posledních dnů živým ztělesněním demokratických ctností,
v nichž uplatnil jak pevnost charakteru, tak lidskou toleranci
– a odkaz kulturnosti, s níž byl spjat bezprostředně i
původem. Nejenom tři Medkové s úžasnou matkou dvou synů, ale i
Antonín Slavíček, Herbert Masaryk se svými sestrami patřili do
této legendární rodiny. Ne dost jsme si uvědomovali, co pro
nás Ivan Medek znamenal: od lásky k hudbě, přes zápas za
Václava Talicha a jeho umělecký odkaz (nejenom umělecký, vždyť
Talich v letech svého ponížení nebyl odkázán na práci doma,
nabídky ze světa, jež by dnes málokdo odmítl, pro Talicha
znamenaly méně než odpovědnost k českému hudebnímu životu,
nehledě k trýznivému vědomí: „tady mě ponížili, tady se musím
očistit“). Snad někde tady se z Ivana Medka, dotud především
oddaného hudbě, stává aktivní účastník společenských zápasů za
demokratické hodnoty. Také proto dnes Medkův hlas splývá se
vzpomínkou na Hlas Ameriky, odkud k nám po nuceném odchodu ze
země na konci sedmdesátých let hovořil. Snad každý máme
v paměti ono napětí, jež vyvolávalo čtení jmen všech, kdo
v devětaosmdesátém podepsali Několik vět. Vlastně to byl i
neuvěřitelný dramatický rozhlasový výkon, čtení jinak nudného
seznamu jmen na pokračování. Témbr Medkova hlasu i osobitá
dikce jsou však od té doby nezapomenutelné. Jistě nejen proto
patří Ivan Medek do dějin českého rozhlasu. A také tu byla
samozřejmě i jeho schopnost kvalifikovaně, přesvědčivě a
lapidárně (jak právě toto média potřebují!) vstupovat do
společenského a kulturního diskursu – s osobnostním kouzlem,
neopakovatelným.
Ta souvislost osobnosti Ivana Medka se zmíněným pořadem o
britských koncertních zájezdech České filharmonie před
sedmdesáti lety je až fatální. Když se tehdy ptali Rafaela
Kubelíka na dojmy, v jednom z nich zaznělo postesknutí, totiž
vzpomínka na koncertní sály a na to, že v Paříži slyšel o
chystané stavbě nové koncertní budovy. V tu chvíli mu bylo
trapno, že Praha nemá koncertní sál, a také pozornější
publikum. Třicet let poté na koncertu souboru Ars rediviva ve
Smetanově síni Obecního domu jsem slyšel od Milana Muncingera
omluvný postesk publiku, jak nerad hraje v té pro něho
neakustické nádražní hale. Když se Kubelík v devadesátém roce
s taktovkou slavně vrátil, bylo vše při starém. Na jeden
koncert měl však obecenstvo jako proměněné, pozorné, a k tomu
největší koncertní sál, jaký si mohl přát: Staroměstské
náměstí.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem toho 6. ledna v ranní
Mozaice zaslechl Medkovu odpověď na nedávnou otázku, jak se mu
líbí dnešní Praha: rekonstrukce se mu zdály být v pořádku, ale
soudobé stavby uvnitř města – příšerné. A to pro Ivana Medka
bolestné, jako tehdy pro Kubelíka: koncertní sál pořád dlouho
nebude v Praze na dohled (japonská nezištná nabídka na počátku
devadesátých let vybudovat koncertní síň s moderním nahrávacím
studiem arogantně primátorem omítnuta – k čemu by jemu byla
koncertní síň?), kulturní klima nanejvýš nepříznivé. Zato dnes
na Náměstí republiky naproti velkému obchodnímu domu Kotva
ještě větší obchodní dům, obluda za fasádou starých kasáren,
kde furýr Tyl psal text budoucí národní hymny – Kde domov můj?
Opravdu kde? Sice už ne v kasánách, ale tady v tom vpáčeném
obchoďáku, na místě, kde měla stát budova s moderním
koncertním sálem? Jen v konzumu je dnes život Čechů? |
