|
|
Vstávám lehám s rádiem
Zájezdový autobus mířící do Lanškrouna je plný halasu, hovoří
nejméně polovina pasažérů a docela nahlas. Současně běží
dialogy, trialogy, dokonce i monology, hovor do mobilů. Řeč
všech je ale příjemná, pěkně utvářené věty bez vulgarismů,
volování a parazitních slov. Sem tam zaslechnu: „Jo, to jsem
slyšel v rádiu!“ „Tuhle na Vltavě dávali…“ Synovec Jaromír,
jeden z členů pěveckého sboru nevidomých Vokál klub, vedle mě
zatím mlčí; možná se mu nelíbí, že mu rodiče sehnali jako
vidící doprovod jenom tetu, a ne hezké děvče.
V Lanškrouně sbor Vokál klub zpívá v evangelickém i katolickém
kostele, všude je hýčkán a také dobře krmen. Po obědě a večeři
sbormistr sezve kuchaře a ti pak celí zjihlí naslouchají
sborovým písním – takhle jim ještě nikdy žádný strávník
nepoděkoval. Zpěv členů Vokál klubu není možná nejšpičkovější,
ale svou vřelostí zvedá klenbu, hospodaří v srdci.
To jejich věčné rádio mě zajímá, představuji si, že má svůj
podíl na jejich hladkém vyjadřování, a když se k tomu
připočtou zvukové knihy... Co asi tak poslouchají? Pár měsíců
nato jsem vyzpovídala tři nevidomé s rozdílnými osudy, vkusem
a názory. Společnou mají radost ze zpěvu a poslouchání rádia.
 Politice
nerozumím a rozumět nechci
Jaromíru Kubíčkovi je dvacet osm let. Nevidomý je od narození,
o zrak přišel v inkubátoru. Na Konzervatoři Jana Deyla pro
zrakově postižené vystudoval hru na flétnu a klavír. Bydlí
s obětavou matkou Hanou, která o něj celý život pečuje, a s
otcem Jaromírem, členem orchestru Národního divadla.
Momentálně je hluboce zaujat příběhem knihy Až delfín
promluví.
Nejsilnější Jaromírův životní zážitek byl zároveň tím
nejhorším. Před osmi lety se v zahradě chotěbořské fary
přimotal do včelího roje a dostal smrtelnou dávku včelího
jedu. V nemocnici v Havlíčkově Brodě, kde ho zachránili, mu
tři sestry a lékařka vytáhly na tisíc žihadel. Každé hmyzí
zabzučení v letní přírodě mu ten traumatický zážitek ještě
dnes připomene. Přesto je na světě rád. Žije hudbou a má rád
rozhlas.
„Nejvíc a nejraději poslouchám stanici Vltava,“ vypráví.
„Ovšem když jsem na Dědině (pobytové rehabilitační středisko
pro nevidomé – pozn. aut.), mají tam puštěný třeba Blaník nebo
Impuls. Není to moje gusto, ale když pustí třeba písničku
skupiny Olympic, tak to si notuju. Ale nejlepší pořady nabízí
Vltava. V pondělí vysílá pořad o varhanách, teď bude díl o
rejstřících a o tom, jak varhany vlastně fungují.“
Jaromír je sice flétnista, ale k varhanám má vztah i jako
věřící. Od června na Vltavě poslouchal Haydnovy symfonie.
„Zato zprávy nemám rád. Politika mě nezajímá, nerozumím jí a
ani jí rozumět nechci. Když to řeknu ošklivě – jsou to pořád
stejné kecy. Zpravodajství na Vltavě přetrpím, protože na
jejich konci jsou zprávy z kultury, na ty si rád počkám.“
Stanici Vltava poslouchá už od sedmi ráno. Dává si ale na uši
sluchátka, aby nevzbudil rodiče. „Protože zpívám ve sboru,
zajímá mě i v rozhlase sborový zpěv. Ostatně náš sbor už byl
s adventním koncertem také v rozhlase, ale i v televizi,“
pochlubí se Jaromír, ale vzápětí prozradí, že ho v brzké době
čeká složité rozhodování. „Každý čtvrtek v pět hodin
poslouchám na Vltavě rozhovory s umělci a vůbec zajímavými
lidmi. Teď mám ovšem dilema, zrovna v té době bych měl mít
počítačový kurz. Přiznám se, že bych dal přednost rádiu.“
Jak výtvarníci pomáhají nevidomým
Devětašedesátiletý Václav Fanta se živil jako novinář,
fotograf a grafik. Vystudoval grafickou školu a na FAMU
uměleckou fotografii. Dlouho pracoval v týdeníku Mladá fronta,
přivydělával si i vědeckou a reklamní fotografií. Dokud viděl,
jezdil s fotoaparátem po světě, byl ve Venezuele, v
Afghánistánu, v Mexiku, tam získal stipendium. V Jižní Americe
se věnoval dokumentování kultury starých Aztéků a Mayů. Na
Inky už nedošlo, přece jen vadilo, že byl nestraník.
Vystavoval v Moskvě, Skotsku, Ósace, Montrealu...
 O
zrak přišel rok po sametové revoluci následkem choroby –
odumřela mu sítnice. Ve sboru Vokál klub zpívá vedle Jaromíra
tenor, ale stará se hlavně o přísun nejnutnějších peněz, aby
sbor nezanikl. Bývalý novinář jde rovnou k věci: „Já mám všude
rádia. Když sedím v křesle, mám jedno vedle sebe, když si
lehnu na kanape, mám u hlavy druhé, a pak jsou v bytě ještě
tři, z toho jedno v kuchyni. Na chalupě totéž, v každém pokoji
je aspoň jeden přijímač.“
Nejraději poslouchá Český rozhlas 2 – Praha. Nemá moc rád
Radiožurnál, protože je to „taková žurnálová agresivní
stanice“. Když chce slyšet zprávy, přeladí si na Rádio Česko,
které má „kvalitní redaktory“. Na chalupě si pouští Reginu,
Český rozhlas Hradec Králové nebo Český rozhlas České
Budějovice. „Vždy bezchybná je Vltava, třeba s muzikou se tam
chytnu pokaždé. Na Praze rád poslouchám Hosta do domu, četbu
na pokračování, ale víc by se mi líbilo, kdyby ta četba byla
dramatizovaná. Taky mám moc rád Textempore s Františkem
Novotným. Ten člověk umí, zná, zásadně nikdy neblábolí,
zpestřuje pořad citáty a trefnými příměry.“
Komerční stanice Václav neposlouchá. „Ty jsou pro mladý,“
říká. A co postrádá? Speciální pořad pro nevidomé. „Na Regině
je sice Tmavomodrý svět, ale z Prahy podobný pořad Doteky
zmizel. Jindra Jarošová tam dala vždycky něco o technice, pak
nějaké rozhovory s nevidomými, byl to pro nás užitečný pořad.“
Vracíme se ještě ke sboru Vokál klub, který by bez sponzorů
asi dlouho nepřežil. K tomu Václav Fanta podotýká: „Pořádám
prodejní výstavy našich grafiků ze sdružení Hollar. S mnoha
z nich se znám ještě z dřívější doby. Před Vánocemi jim
vždycky napíšu dopis, že sbor nevidomých potřebuje penízky,
tak nám prosím dejte nějakou grafiku. A oni odpoví, ať si pro
ni přijedu, takže já třeba jedu do Dejvic, pak zase do
Braníka...“ Nevidomým už takto pomohli Jiří Andrle, Vladimír
Suchánek, Jaroslav Šerých, Zdeněk Mézl, Hana Čápová, Josef
Velčovský a mnozí další. „Za panem Bornem jezdím do ateliéru,
dáme si spolu sklenku vína a on mi pak věnuje grafiku se
slovy: Tady máte, pane Fanto, pro slepé.“ Před Vánocemi pak
Václav uspořádá prodejní výstavu v areálu Akademie věd v Krči
a za utržené peníze soubor funguje další rok. „Ale je s tím
spousta práce, to si nikdo nedovede představit.“
Václav Fanta stojí i za dalším dobročinným projektem – sehnal
peníze a nechal od výtvarnice vyrobit reliéfní obrázky
svatých, aby slepé děti mohly zjistit, jak svatí na obrazech
vypadají. Třeba že svatý Florián, patron hasičů, má u sebe
vědro s vodou. Soubor třiceti obrázků má název Evropští
patroni ku pomoci. Visel už v Anežském klášteře, ale také v
Bruselu. Také vymyslel a nechal vyrobit slepecké pexeso Qardo.
Patří k lidem, které jako hnací motory napájejí energií
lidskou solidaritu. Na nic si nestěžuje, pracuje, vymýšlí,
raduje se i z drobných úspěchů.
Členové sboru Vokál klub jsou z různých koutů republiky,
zkoušení je tedy náročné a složité, ale radost ze společného
zpěvu, zájezdů, vzájemných vztahů a přátelství všechny strasti
vynahrazuje. Jenže teď jsou zpěváci smutní, neboť jejich
sbormistr Ondrej Čanecký pro nemoc odchází. Byl to obětavý
muž, který uměl pracovat s nevidomými, působil i jako
korepetitor, dokázal naučit zpívat skoro každého. Kde jemu
podobného najít? Zatím to nevzdávají, hledají a doufají.
Věra Nosková, spisovatelka a publicistka
Foto Jiří Nosek |
