|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Vzhůru do politiky! Nebo ne?
„Tak dámy, co to bude...“ šveholí číšník a očekává, že si
poručíme nějaké lepidlo, kafíčko, dortíček... „Dvě dvanáctky,“
řekneme unisono. Nad pivní pěnou pak neprobíráme eventuální
váhový přírůstek či nové šatičky a botičky, ale poměry ve
vedení státu. Jestlipak se v tomhle roce tří voleb konečně
objeví v politice více žen? má starost přítelkyně, které jsou
blízká témata feminismu. Proč by se tam měly hrnout? reaguji
skepticky. No třeba proto, aby kromě jiného bojovaly za ženská
práva! A co je to vlastně za práva? Liší se nějak od lidských
práv, která jsou součástí naší ústavy?
Náš spor opět propuká, možná proto, abychom zjistily, jaké
nasbírala odpůrkyně od minulé výměny názorů nové argumenty.
Reagujeme tentokrát na fakt, že se čas od času v médiích
objeví postesknutí, jak málo je zvláště ve vyšších patrech
politiky dam a tedy ženské empatie, výmluvnosti a
střízlivosti, dělnosti a tak vůbec. V obecném povědomí i
v médiích se totiž k ženám mířícím do parlamentu, senátu, do
vyšších stranických funkcí či dokonce do vlády automaticky
přiřazuje kultivace drsného testosteronové prostředí, výrazně
nižší hladina útočné ješitnosti a narcisismu, méně dravosti.
Očekává se od nich naopak slušnější chování a schopnost
splavné komunikace, kompromisu a spolupráce. Jenže kdo si
všímá bystře reality, neunikne mu, jak jsou taková očekávání
poněkud bezmyšlenkovitá a naivní – na tom se s Evou shodujeme.
Od žen se lze přece nadít podobných motivací a způsobů
chování, jaké se nám protiví u jejich mužských protějšků! Také
je může hnát lačnost po vlivu, nadprůměrném příjmu, prebendách
a přístupu k rozdělování balíků peněz vybraných od daňových
poplatníků. Doživotní poslanecká imunita nebo výlety do
exotických končin také nejsou k zahození! Ženy nejsou imunní
vůči korupci, dokážou intrikovat, rozkládat vlastní stranu,
přimknout se podle potřeby k silnějšímu, umí být tvrdé,
splachovací a proradné stejně jako někteří jejich provaření
kolegové. Vůbec nemusejí pracovat například ve prospěch
užitečného zákona, ale klidně se chovají všem na očích zavile
a kopou jen za sebe a hrabou pod sebe – ach jo, je to někdy
rozčilující.
My, daňoví poplatníci, máme podezření, že zrovna v české
politice, prolezlé korupcí a nemocné nesnášenlivostí, je
takových dravých lidských typů ve vyšších patrech politiky
mnohem víc než v normální populaci a je lhostejné, nosí-li
obleky nebo slušivé kostýmky. Bylo by mi jedno, tvrdím
kamarádce, i když si tím nejsem úplně jistá, kdyby byli
v politice jenom chlapi. Pokud by to byli ovšem samí rozumní,
slušní, neúplatní a pracovití lidé. Přítelkyni ta představa
nerozčílila, naopak, spolu se mnou se nad ní zasnila jako dítě
nad hezkou pohádkou. Pak ale ještě připomněla, že v menších
obcích se mnohdy realizují ke spokojenosti domorodců
starostky. Bývají to dobré organizátorky, rázné ženské, které
znají své Pappenheimské a dokáží citlivě zacházet s místními
vášněmi a sousedskými animozitami, navíc zřejmě snesou, že je
štamgasti v hospodě stejně pomluví a vděčnosti se dočkají spíš
vzácně.
„Poslyš, a proč do politiky nevstoupíme třeba my dvě?“
nadhodím provokativní otázku.
„Víš, že jsem o tom už párkrát uvažovala?“ překvapí mě Eva.
„Já taky,“ přiznávám a zalamuji prstíky: „Jsme slušné, nejsme
blbé, umíme argumentovat, máme vyhraněný politický názor,
nejsme líné, nenávidíme korupci…“ vypočítáváme své kvality a
musíme se nad tou sebechválou uculovat. Tak proč ne? Kromě
nechuti k častému schůzování, věčným kompromisům a jistě i
mlácení prázdné slámy vítězí zásadní argument: asi bychom
v tom mumraji a žvanírně nemohly, nedokázaly dělat svou práci,
která nám přináší potěšení. Nemohly bychom psát knížky, což je
parádní činnost v klidu a intimitě domova. Také nesnášíme
nudné ješity a v politice bychom se s nimi potkávaly častěji a
nedalo by se před nimi pokaždé prchnout. Mnozí by nás
nenáviděli a sprostě by nám nadávali. Jen tak, pro nic za nic.
Politika totiž budí silné vášně, podobně jako fotbal. Vévodí
jim prudká nenávist jednoduše strukturovaných osob – stačí si
přečíst komentáře pod politicky laděným článkem. Jsou prolezlé
nadávkami jako například: prase bradavičnaté nebo modrej mozek
s gulami nebo Jaujau Biomasa a zakončené hodnocením: je to
jedna pakáž! Naslibujou před volbama hory i s horákama, ale
pak už budou jen chrochtat u žlabu... Představujeme si, jak je
slušným lidem angažovaným v politice, když tohle čtou... Brrr.
Ani za nic.
Úřednická vláda ovšem takové emoce nevyvolávala. Dělala
nenápadně svou práci, nikdo se v ní trapně neprsil, přitom to
neměla lehké. Budeme na ni vděčně vzpomínat v době, až se na
kolbišti ocitnou předchozími zápasy orvaní kohouti a půjdou si
znovu po krku na té naší, do víru dluhů se propadající, lodi.
„Prý se politická kultura mění k lepšímu a ženy v politice
působí blahodárně, když jejich podíl dosáhne třiceti procent,“
vzpomíná Eva na jakýsi sociologický průzkum v severoevropských
zemích, k nimž pochopitelně vzhlížíme jako ke slibnému modelu.
Třicet procent?!
Ach jo. Dlouhá cesta je před námi, dámy. Takže vzhůru do
politiky. Nebo radši ne? |
