|
|
 Jak
vzít osud do vlastních rukou
Panuje rozšířené přesvědčení, že stárnoucí ženy by neměly
podnikat nic, co by narušovalo jejich důstojnost, zvláště
tabuizovaná je sexuální sféra, která pro pozdější věk – a
zvláště u žen – je považována za cosi nepřístojného, ba
nežádoucího. Jenže citové potřeby či spíše ještě častěji
hmotná situace zapříčiní prolomení dosud pevných tabu.
Pojednává o tom i anglický snímek Irina Palm, který v neděli
7. února ve 22.45 uvede ČT2.
Režisér (a spoluscénárista) Sam Gabarski svému příběhu
vtiskuje zřetelný sociální rozměr: chudé rodině scházejí
peníze na zajištění náročné operace, kterou by mělo podstoupit
malé děcko. Babička Maggie (Marianne Faithfullová) zoufale
shání jakoukoli práci, až po vnitřním přemáhání přijme
výnosnou zakázku – poskytování „rukodělných“ sexuálních služeb
pro zákazníky erotického podniku honosně zvaného Sexy World.
Záhy se vypracuje na nejžádanější poskytovatelku sexuálních
služeb (samozřejmě zákazníky nespatřena, protože pracuje v
uzavřené kukani s otvorem pro prostrčení příslušné části
těla), proslavenou pod pseudonymem Irina Palm. Jenže utajení
netrvá dlouho.
 Maggie
svou soucitnost, ochotu pomáhat neztratí ani v otupujícím
prostředí a při nepříliš povznášející činnosti – ostatně
úderné opakování rytmizovaných pohybů může svým střihovým
řešením i bezeslovnou ruchovou kulisou, skládající se ze
slastného hekání i mlaskavých zvuků, připomínat podobně
pojednané, byť přirozeně odlišné úkony například ve slavném
muzikálu All That Jazz. Maggie, jejíž minulost promžikne jen v
několika narážkách, je obdařena téměř terapeutickým vlivem na
okolí: lidé před ní otevírají své nitro, zpovídají se ze svých
zklamání, ze zmarněných očekávání, z okoralosti, kterou
přijali jako ochrannou slupku před nepřízní osudu.
Faithfullová postihla, jak se Maggie vědomě vzdává posledních
zbytků středostavovské pýchy a ztrácí ostych: zvědavým
přítelkyním, před jejichž dotěrností dosud utíkala, se opováží
otevřeně sdělit své nové zkušenosti – k jejich nelíčenému a
snad i závistivému podivu.
Gabarski choulostivé téma pojednal decentně, bez sebemenšího
nádechu skandálnosti, kamera nedychtí po lascivních detailech,
ale přitom otevřeně, bez zastírání, dokonce s jistým
zevšedněním pohlíží na poskytované služby, byť zajisté ne
zcela obvyklé. Režisér vynalézavě, někdy i vtipně domýšlí
změny, které nové povolání hrdince přineslo – není to jen
namožená paže (s úsměvem konstatuje „penisový loket“), ale
třeba také zdomáčtění pracovní kabinky, kam si donese
nejrůznější předměty ze svého bytu.
Jan Jaroš, filmový publicista |
