Číslo 5 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operním zpěvákem.
Štefanem Margitou.

Jak na Nový rok, tak po celý rok

Vídeň mezi Vánocemi a Novým rokem, to je – alespoň v centru města – kýč tak sladký, že působí až půvabně: všude se něco třpytí, něco cinká, sladkobolně vyzvání. A z cukráren vycházejí muži vzezření Karla Schwarzenberga s mašličkou na rukávu kvalitního kabátu, na níž koketně visí krabička s nápisem Sacher, ukrývající dort „v podestýlce“. Jistěže vídeňská předměstí jsou k uzoufání nudná, postavená těsně po válce, kdy země trčela v sovětské zóně, a nyní plná Turkyň v závojích a s pěti dětmi či batolaty v záhybech nevábných sukní. Ale tam, kde kdysi střed nynější metropole obklopovaly městské hradby a nyní se vypínají vznosné okružní bulváry, panuje noblesa a přepych. Dobře do něj zapadá orchestr – a obchodní značka – Vídeňských filharmoniků se vším, co k tomu patří.

Když roku 1842 vznikl zárodek tohoto prestižního tělesa, vládl mu obvyklý nevděk: vytvořili jej sice vesměs členové bývalého Straussova orchestru, ale touto „lehkou múzou“ natolik okázale pohrdali, že trvalo přes dvě desetiletí, než se s králem Vídně a jeho dynastií smířili. Pak se s ním sbratřili na okázalém plesu, ale další dvě dekády byly zapotřebí k tomu, aby vzdali hold jeho památce a přihlásili se k odkazu hudby, kterou už za dob jejího vzniku jasnozřivě uznávali Brahms či Offenbach. Náhle byla melodie valčíku Na krásném modrém Dunaji vhodná nejen jako přídavek při lukrativních turné v zahraničí, ale stala se rovněž páteří vystoupení doma. Především ve Zlatém sále Spolku přátel hudby, v budově připomínající pražský Žofín, ale – namísto na ostrově – strategicky umístěné kousek od jedné z nejprestižnějších částí vídeňské Ringstrasse zvané Opernring a kultovního hotelu vídeňské smetánky, honosně vyzdobeného a okázale zvaného Imperial.

Valčíky a válka

Uprostřed temného období, kdy Rakousko anektoval Hitler, se v lůně Vídeňských filharmoniků zrodila tradice. Nenápadná, ale promyšlená. Na Silvestra roku 1939 se ve zmíněném sále poprvé rozezněla v podání Vídeňských filharmoniků pouze a jedině hudba rakouských skladatelů – jako důkaz, jako gesto, že národ není jen součástí Velkoněmecké říše, ale má svou vlastní kulturu, svou svébytnost. Zároveň musel dirigent Clemens Krauss, který se taktovky ujímal pokaždé až do 1. ledna 1945, manévrovat v kontaktech s nacistickou mocí, takže byl po druhé světové válce vyobcován tak jako u nás Talich či Burian, ale přece jen vzat na milost dříve než naši velikáni. Už roku 1947 stál na dirigentském pultíku znovu a vydržel až do své smrti o osm let později. Na něj při Novoročních koncertech, jak byly nově zvány, navázali další, až konečně přišla myšlenka, že by se rok co rok mohl střídat jiný dirigent, aby to zvýšilo přitažlivost události a nabídlo pokaždé trochu jiný způsob, jak vídeňské valčíky uchopit. Odtud už byl jen krok k tomu, aby lákavou událost převzal do svého vysílání rozhlas a aby se časem přidala také televize.

Je dobře, že Český rozhlas 3 – Vltava a Česká televize na svém druhém programu po událostech roku 1989 dlouho neváhaly a přidaly se k těm, které Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků přejímají. Autor těchto řádek si považuje za čest, že ve studiu na Kavčích horách u toho směl už sedmnáctkrát být, a že jej tudíž rakouská veřejnoprávní instituce ORF, sdružující rozhlas i televizi, na sklonku roku 2009 pozvala do Vídně na generální zkoušku orchestru i na setkání s prominenty. Obé mi nabídlo vhled, jaký je zdálky nemožný.

Ševče, drž se svého kopyta

Říkává se, že první dojmy jsou určující. Ty mé byly dva. Zaprvé pocit dílčího zklamání ze Zlatého sálu Musicvereinu, který vždy na Nový rok působí tak nádherně a honosně. Ve skutečnosti je to poněkud omšelý prostor, kterému ovšem desítky tisíc čerstvých květin, dovezených ze slunného San Rema, a světlo sloužící potřebám televizních kamer dodají – spolu s drahými oděvy evropské elity – patřičný lesk. Zadruhé naopak příjemný zážitek ze setkání v hotelu Imperial, kde se prý počátkem šedesátých let poprvé – a hned tajně – sešli Chruščov s Kennedym a první podcenil druhého natolik, že se pustil do kubánského dobrodružství, které nakonec musel vzdát. Pět dnů před koncem roku 2009 jsem zde náhle seděl vedle dvou celebrit v tom nejlepším, nekvalitnějším smyslu slova: pětaosmdesátiletého dirigenta jménem Georges Pretre, který je stále výbušný jako zamlada, a o něco mladší legendy módního návrhářství, snědého Itala Valentina. První byl podruhé pozván, aby – zpaměti! – provedl Vídeňské filharmoniky koncertem přenášeným do desítek zemí několika světadílů, druhý navrhl překrásné kostýmy pro baletní sólisty i sbory, které svým vystoupením koření novoroční divácký zážitek.

Přítomni byli i představitelé orchestru – a bylo nesmírně poučné vyvozovat z jejich postřehů to podstatné. Uvědomují si, že konkurence několika desítek špičkových symfonických těles světa je nemilosrdná. Že provoz skvělého orchestru, zvoucího ke spolupráci skutečné mistry taktovky, kteří se stali mediálními hvězdami, je drahý. A že peníze jsou dnes hlavně na Dálném východě a v arabských zemích, případně u prestižního sponzora. A že všichni tito partneři žádají jediné: Ukažte, v čem jste jediní a nejlepší, držte se – jako ten bájný švec – svého kopyta! A přesvědčte o tom zrovna tak snoby jako davy.

Proto se Vídeňští filharmonici, vedení správní radou a prezidentem voleným z vlastních řad, moudře zaměřují na to, co je činí jedinečnými. V repertoáru netěkají od Musorgského po modernu; hrají Beethovena, Mozarta, Brahmse, Strausse. Koncertují nejen v Evropě, ale hlavně v Číně a v Arabských emirátech. A uzavřeli exkluzivní partnerství se švýcarským výrobcem hodinek, který je jako oni symbolem spolehlivosti a též potřebuje pronikat na movité trhy. Člověk má pokušení to komentovat slovy: „Chytrost nejsou žádné čáry!“ Ale proč to neumíme my zde? Proč se vybíjíme v holubičích konfliktech, žabomyších sporech a kmenových válkách, namísto abychom uměli definovat, v čem jsme nenahraditelní, a táhli konečně alespoň v něčem za jeden provaz?

První den roku, první zážitek

Odedávna je silvestrovská noc ve vídeňském centru velkým „mejdanem“: poslední prosincový den loňska nabídl jedenáct jevišť s živou hudbou, od „šramlu“ po vzpomínku na Michaela Jacksona. Tak tomu bývá rok co rok, jen při tsunami v prosinci 2004 bylo vše jinak: vídeňský magistrát zrušil ohňostroj, ušetřené peníze poslal potřebným do Asie a ještě v pěší zóně instaloval kasičky, aby se korzující mohli oddat charitě. V Praze se vesele bouchalo o sto šest...

Pak ale přijde první dopoledne nového roku – a sotva se vytratí metaři, dostaví se „honorace“ na koncert. Ano, je vnímán jako elitní, ovšem s tím, že jeho protiváhou je jiné vystoupení Vídeňských filharmoniků, vesměs na prahu léta v parku kolem Schönnbrunnu, kam zadarmo přijde až sto tisíc „běžných“ milovníků hudby.

          
Defilé dirigentů Novoročních koncertů z Vídně je přehlídkou hvězd: jen za poslední čtvrtstoletí zde figurují Karajan, Muti, Ozawa, Mehta...

Na hodinách je přesně čtvrt na dvanáct, když se do celého světa rozlehnou první tóny valčíků made in Vienna: v Norsku sleduje přenos neuvěřitelných šestačtyřicet procent těch, kteří se právě dívají na televizi, v Číně zasedlo před obrazovku či k rádiu několik desítek milionů hudbymilovných lidí...  Pokud je přímý či zpožděný přenos přejímám už i v Mongolsku nebo na Mauriciu, bylo by ostudné, kdyby jej ignorovala média veřejné služby v Česku.

Defilé dirigentů Novoročních koncertů z Vídně je přehlídkou hvězd: jen za poslední čtvrtstoletí zde figurují pojmy jako – namátkou – Karajan, Muti, Solti, Ozawa, Mehta a mnozí další. Kdo asi pozvedne taktovku 1. ledna 2011? Toto tajemství se pečlivě drží pod pokličkou, asi jako ten kulatý sacher dortík v krabičce, která je stejně vídeňská jako událost, bez níž si ani mnoho českých posluchačů či diváků neumí vstup do nového roku představit. Jednou mi coby televiznímu moderátorovi napsali dopis lidé z malého městečka: „Víte, oblékneme se do svátečního, přiťukneme si šampaňským, je nám do tance – a díky vám jsme při tom...“ Není to ta nejspontánnější pocta veřejnoprávnosti, jakou si lze představit?

Jiří Vejvoda, ředitel ČRo 2 – Praha