|
|
Když svědomí nedovolí stát stranou
Italský spisovatel Antonio Tabucchi patří mezi uznávané autory
nejen v Itálii, některá jeho díla se dotýkají čistého svědomí
uchovatelného i ve složitých společenských podmínkách. Spadá
sem rovněž (česky vydaný) román Jak tvrdí Pereira, jehož
filmového přepisu se ujal Roberto Faenza (snímek uvede v
neděli 14. března ve 23 hodin ČT2).
 V
příběhu odehrávajícím v těsně předválečném Portugalsku je
ústředním hrdinou zestárlý, nemocný novinář z provinčních
novin – má v nich na starosti kulturní rubriku. Doufá, že si
udrží naprostou nezávislost, pokud se bude věnovat „pouze“
literatuře a bude pomíjet ideologické či politické
souvislosti. Jenže události valící se kolem něho stále
zřetelněji vylučují nestrannost.
Píše se totiž rok 1938 a nebohý Pereira (jedna z posledních
rolí Marcella Mastroianniho, jenž hrdinovu únavu i zdánlivou
rezignaci postihuje velice přesvědčivě) se pokouší zavírat oči
před narůstající fašistickou zlovůlí, šířící se i v maličkém
Portugalsku. Snaží se nevnímat podezíravé jednání domovnice,
násilnosti na ulici ani vyprávění židovské uprchlice z
Německa, s níž se náhodně setká ve vlaku. Proto odmítá i
vyhrocené články svého čerstvého spolupracovníka, zprvu
netuší, že mladík i jeho přítelkyně jsou zapojeni do
odbojového hnutí. I když se Pereira distancuje od jejich
počínání, základní lidská slušnost mu nedovolí, aby člověku v
nouzi odmítl pomoc. Autoři se tu dotýkají téhož tématu, jaké u
nás už před půlstoletím zpracoval Jiří Krejčík ve filmu Vyšší
princip.
Vyprávění se vyznačuje citlivě vedenou drobnokresbou jak ve
vedení postav, tak v postižení dobové atmosféry. Na jedné
straně vnímáme idylický poklid tichých zákoutí a kavárniček,
současně se však vkrádá neklid, který odevšad doléhá – to je
zřetelné nejen ze vzrušených Pereirových debat v redakci, ale
i z jeho rozmluv s ošetřujícím lékařem v lázních či s číšníkem
v oblíbené kavárničce.
Sugestivitu příběhu záměrně narušují komentáře, které popisují
Pereirovy vnitřní pocity – většinou to jsou úvahy o tom, co a
proč posléze zavrhnul. Nelze je pokládat za Pereirovy vnitřní
monology, nýbrž za jakési autorské vsuvky, z nadhledu
sledující příslušné dění. Takové řešení lze sice vnímat jako
příznak jisté nemohoucnosti, neboť Mastroianni by o
rozpoložení svého hrdiny dokázal ledasco vypovědět, i kdyby
nic neříkal. Avšak zvolený způsob vyprávění vnáší znepokojivé
zcizující prvky brechtovského ražení, a katarzní účinek se tak
nepochybně zmnožuje.
Jan Jaroš, filmový publicista |
