|
|
 Tomáš
Zmeškal,
spisovatel
V jednom rozhovoru jste prozradil, že jste s psaním začal až v
devatenácti letech. Vy jste nepsal v pubertě holkám básničky?
Začal jsem prózou. V devatenácti jsem dal dohromady malý
svazek povídek, který se dostal až k Ivanu Wernischovi. On
tehdy s Václavem Vokolkem vytvářel takové samizdatové
almanachy a do jednoho z nich zařadil i mou povídku.
Na básničky tedy došlo až potom – mimochodem právě na radu
Wernische.
Jakou známku jste měl na střední škole z českého jazyka a
literatury? Šly vám slohové práce?
Na střední škole jsem už míval z češtiny jedničky, ale na
základce jsem měl i trojky a jednou dokonce čtyřku. Psal jsem
sice dobré slohy, které často učitelé četli před celou třídou,
ale vždycky jsem tam měl špatně tvrdé a měkké i. V té době mě
zajímala také matematika a kdyby byly poměry ve školství v
sedmdesátých letech lepší, asi by mě vůbec nejvíc bavily
přírodní vědy.
Vyrůstal jste za normalizace, kdy měl teenager na vybranou jen
ze dvou možností: být sígr, nebo svazák. Anebo proplouvat –
jako většina dospělých. Jak na ta léta vzpomínáte?
Že tu je dvojí morálka – o určitých věcech se nemluví a už
vůbec ne před některými lidmi –, mi bylo jasné již na základní
škole. Před jistými učiteli se mohlo mluvit volněji, třeba
před naší češtinářkou, zatímco při občance bylo záhodno mlčet.
Každý to ale dobře věděl. Jsem trochu skeptický vůči dnešnímu
hodnocení takzvané normalizace. S odstupem mohou tehdejší
poměry vyhlížet podivně, ale tenkrát by málokoho napadlo, že
by to mělo být jinak. Jako klukovi mi přišlo nepochopitelné,
že rodičům a prarodičům – se zkušenostmi z osmašedesátého roku
– dělalo problém přijmout tu dobu se vší její absurditou. A
absurdní byla. Pamatuju si třeba, jak se dostal k moci
Gorbačov a všichni si mysleli, že bude líp. Jenže paradoxně
spíš přituhlo.
Praha sedmdesátých a osmdesátých let, šedivá a izolovaná, a v
ní mladík odlišné barvy pleti mluvící plynnou češtinou – musel
jste být pro ostatní trochu „nečitelný“?
Lidé se domnívali, že jsem cizinec a bavilo je hádat, odkud
jsem přijel. Většinou si mysleli, že jsem synem diplomata
z nějaké francouzsky mluvící země. Když zjistili, že v mém
případě neplatí ani jedno, byli trochu zklamaní. Nevěděli, kam
mě zařadit, nezapadal jsem do jejich stereotypů. Výhodou bylo,
že si mohl člověk lidi kolem sebe roztřídit. Ty nejhloupější,
s největšími předsudky, jsem prostě vypustil.
Ve své druhé knize píšete o projevech rasismu za minulého
režimu, jistě do značné míry autobiograficky. Měl v Čechách
tehdy rasismus jinou podobu než dnes?
Především tenkrát neexistoval na oficiální úrovni, byl
skrytější, což bylo možná způsobeno také tím, že spousta lidí
absolutně netušila, jak se postavit k tomu, když se člověk
nějak odlišuje. To mělo místy až komické aspekty...
Koncem osmdesátých let jste se dostal do Anglie, kde jste
posléze začal i studovat. Umožnily vám to uvolňující se poměry
v zemích východního bloku, nebo jste prostě emigroval?
Jel jsem se do Anglie oženit, moje první žena žila v Londýně.
Musel jsem nejprve podat žádost o uzavření sňatku v zahraničí,
na vyřízení jsem čekal asi tři čtvrtě roku. Pak mě pozvali na
tehdejší Obvodní národní výbor a tam mi úředník sdělil, že
můžu odcestovat. Výjezdní doložku jsem měl na čtrnáct dnů, s
přítelkyní jsme se vzali, ale já se po těch dvou týdnech
samozřejmě nevrátil. Čistá emigrace to nebyla, protože
emigranty museli v Československu odsoudit. A to v mém případě
nestihli.
Předpokládám, že v multikulturním anglickém prostředí jste s
předsudky, na které jste byl zvyklý doma, zápasit nemusel?
V Londýně, kde jsem žil, nic takového nepřipadalo v úvahu, je
to obrovské město plné cizinců ze všech možných koutů světa.
Ale Londýn není Anglie. Kdybych bydlel na malé anglické
vesnici, byl by přístup místních ke mně asi stejný, jako na
českém nebo moravském venkově. Lidé jsou všude skoro stejní.
Co jste v Anglii studoval?
Vystudoval jsem anglický jazyk a literaturu na King‘s College
University of London, což je docela dobrá škola, v žebříčcích
vzdělávacích institucí se většinou objevuje do padesátého
místa. Studium ovšem bylo velmi těžké. Na školních chodbách se
dalo poznat, kteří studenti jsou prváci – poznali se podle
toho, že byli hodně nevyspalí. Ale mě škola bavila, docela
jsem si to užíval.
Když jste v roce 1987 opouštěl Československo, určitě vás
napadlo, že se do Prahy nemusíte už nikdy podívat. Jak jste se
s tím smiřoval?
Hodně obtížně. Měl jsem samozřejmě štěstí, že se tady za pár
let změnil režim, ale to tehdy vážně nikdo netušil.
Nejtíživější byly emigrantské sny – to se vám zdá, že jste v
Praze, s přáteli, s rodinou. Jenže pak se probudíte... Když
jsem se v Anglii bavil s lidmi, kteří emigrovali už v
osmašedesátém, tvrdili, že se těch snů nezbavili ani po těch
letech pobytu venku. Nevracely se prý už tak často, ale občas
ano.
Po roce 1989 už vás emigrantské sny trápit nemusely. V Anglii
jste přesto nezůstal. Proč?
Vrátil jsem se v roce 1999, částečně proto, že rodiče
nemládnou. Důležité bylo také to, že jsem v Praze dostal
docela dobré místo. Začalo mě to tu zkrátka bavit víc, než za
mořem. Anglie je velmi konzervativní země, všechno je tam už
zaběhané, v dobrém i špatném. Pokusím se to vysvětlit na
příkladu. Znal jsem v Londýně skupinu spisovatelů a básníků,
kteří byli v opozici vůči autorům generačně starším. To se
projevovalo tím, že chodili do jiného klubu. Jenže pravidla
přijetí do jejich klubu byla úplně stejná jako u příslušníků
té starší literární generace – někdo vás doporučí a další dva
tři lidi se za vás musí zaručit. Ačkoli se tedy autoři z té
mladší literární generace vůči starším vyhraňovali, v zásadě
se chovali úplně stejně, jako oni. To je prostě Anglie.
Svou prvotinu jste publikoval až po čtyřicítce, tedy ve věku,
kdy vaši stejně staří kolegové už měli za sebou několik
vydaných knih. Prosazoval jste se obtížněji, než jste
očekával?
Asi ano, což bylo jednak tím, že jsem byl dlouho pryč, jednak
proto, že moje první knížka je napsána trošku jinak, než se
tady píše a než jsou nakladatelští redaktoři zvyklí. Jinak by
Milostný dopis klínovým písmem vyšel o pět let dřív – dokončil
jsem ho v roce 2003, vyšel až v roce 2008. A propos: Torst,
který knihu nakonec vydal, byl asi sedmým nakladatelstvím, u
kterého rukopis ležel. Pomalu se zdálo, že vyčerpám všechny
možnosti, kde knihu publikovat.
Jaké byly nejčastější důvody odmítnutí rukopisu?
Jedno skvělé brněnské nakladatelství rukopis údajně odmítlo se
slovy: „Má to 350 stránek, bylo by to drahý a toho Zmeškala
navíc nikdo nezná.“ Což jsem se dozvěděl až posléze. Mně to
přišlo jako docela rozumné uvažování, vše, co řekli, byla
pravda. Rozdíl mezi zmíněným nakladatelstvím a Torstem ale
spočívá v tom, že majitel Torstu Viktor Stoilov je specifická
kategorie nakladatele, je to kulturní dobrodruh. Nenechá se
odradit a ještě navíc do knížek investuje vlastní peníze –
přičemž většina jeho produkce se pravděpodobně asi ani
nezaplatí. Milostný příběh klínovým písmem sice nakonec
vydělal, ale to nikdo nepředpokládal.
Kolik se vlastně zatím prodalo výtisků Milostného dopisu?
První vydání obnášelo tisíc kusů – říkal jsem si, že za nějaké
dva roky to snad kamarádi a známí vykoupí. Ale dopadlo to
jinak, románu se dosud prodalo deset tisíc výtisků. V případě
druhé knížky Životopis černobílého jehněte jsme zatím na třech
tisícovkách.
Milostný dopis klínovým písmem se stal literární událostí také
díky pozitivnímu ohlasu v předních časopisech. Čekal jste tak
vlídné přijetí?
Já vás opravím. Moje manželka je archivářka, mám tudíž její
zásluhou poměrně pečlivý archiv ohlasů. A musím říct, že
vyznění recenzí se vyvíjelo. Zpočátku tu knihu kritici
ztrhali, pak se začalo psát o tom, že je zajímavá a nakonec se
objevily články, jak to je dobrý román. A tenhle tón nakonec
převládl, časem zapadlo, že první kritiky byly drsné. Do
určité míry velmi podobné je to u Životopisu černobílého
jehněte. Vyšel v říjnu minulého roku, první recenze byly opět
špatné, až teď se to začíná obracet.
Z ohlasů na vaše romány je zřejmé, že kritikům se moc nelíbí
váš až živelný způsob vyprávění, plný odboček a
„mezipřistání“. Čím si to vysvětlujete, je to jen nezvyk?
Přesně – nezvyk. I literární teorie podléhá módě, vždycky mi
bylo jasné, že když budu psát podle sebe, hodně lidem se to
může nelíbit. Vím, že mi kritici vytýkají, že se v mých
knížkách nějaká postava jen tak mihne a zase zmizí, ale přece
nebudu psát tak, jak se psalo v 19. století. Romány té doby,
to je taková složitější pohádka – na začátku expozice, v níž
je vše o jednotlivých hrdinech knížky, následuje vylíčení
toho, co se s nimi stalo, jaká zažili dobrodružství, a na
konci se dozvíte, jak zestárli a umřeli... Estetika 19.
století má ráda uzavřené věci, nesděluje pocit, který máte ze
života dnes. Tudíž já jsem vlastně spokojený, že výtky vůči
mému psaní jsou takové, jaké jsou. Já ve svých knížkách to 19.
století mít nechci.
Obě vaše knížky se odehrávají v době komunismu. Ta první
zachycuje období, které znáte jen zprostředkovaně, druhá, již
s autobiografickými prvky, promlouvá o normalizaci,
sedmdesátých a převážně osmdesátých letech. Vypadá to, jako
byste ve svém psaní postupoval chronologicky: od poválečných
politických procesů po perestrojková léta. Teď by tedy měla
být na řadě současnost...
Když jsem psal první knížku, neměl jsem v plánu, že v ní bude
tolik reálií padesátých letech. Ale nakonec mi přišlo, že
generace padesátých let má prostě hodně co říct, že to, co
prožila, je třeba zaznamenat. Ve druhé knížce jsem zase chtěl
zachytit zárodky skutečných událostí, k nimž došlo v letech, v
nichž jsem vyrůstal. A je pravda, že nyní mám rozepsaný román,
který se odehrává v současnosti.
V jedné z recenzí na váš první román stálo, že jste poučen
postupy moderní britské prózy a konkrétně dílo Salmana
Rushdieho že nemůžete neznat. Jak je to tedy s vašimi
literárními inspiracemi?
V Anglii jsem léta žil, takže jsem měl v určité době asi
opravdu blíž k britské, než třeba k české současné próze.
Rushdieho dílo samozřejmě znám, stejně jako knihy Martina
Amise, to jsou neopomenutelní autoři. Co mě dále hodně zajímá,
je složitější americká próza, Thomas Pynchon a další autoři. A
pak renesanční literatura a divadlo, ne tedy zrovna
Shakespeare, ale Thomas Middleton a jiní.
Zvláště z vašeho druhého románu je zřejmé, že se velmi vyznáte
v klasické hudbě – přitom je o vás známo, že jste v druhé
polovině osmdesátých let hrával s undergroundovou kapelou
Filipa Topola Psí vojáci. Jak to jde dohromady?
Filip Topol měl klasiku vždycky rád, to bylo to, co ho nejvíc
bavilo. Dneska snad píše knihu o Mozartovi... Já na tom byl
podobně, od dětství jsem hrál na klarinet a saxofon, ale
nechal jsem toho – kvůli psaní. U Psích vojáků jsem taky
dlouho nevydržel, ale pár měsíců jsem s nimi strávil. To, o co
se tenkrát kapela snažila, už nebyl underground, šlo o
trošičku složitější muziku.
Živil jste se jako tlumočník, nyní pracujete jako
středoškolský učitel. Nepřemýšlel jste o tom, že byste si
vydělával na živobytí čistě psaním? Myslíte, že to je možné –
pokud člověk není zrovna Viewegh?
Já se hlavně snažím, aby se pro mě psaní nestalo rutinou.
Obdivuju lidi, kteří jsou schopní se zavázat, že budou mít za
rok hotovou novou knížku, bývají hodně kritizováni, ale
myslím, že to musí být velmi talentovaní lidé. V takovém presu
bych já nic nenapsal. Témata, která mě zajímají, musím nechat
uležet, to neurychlím.
Do jaké míry jsou pro spisovatele finančně zajímavá autorská
čtení?
Absolvoval jsem v poslední době pár profesionálních čtení, ale
nejsme v Německu, čtením se v Česku nikdo neuživí. Spíš bych
si jednou rád zkusil výuku tvůrčího psaní.
Když se tak denně setkáváte s mladými lidmi kolem šestnácti
sedmnácti let, jak byste je charakterizoval? Využívají plně
výhod svobody a demokracie, o kterých si lidé z vaší generace
i vaši literární hrdinové mohli jen zdát?
I v Anglii jsem nějaký čas pracoval jako středoškolský učitel,
a mám pocit, že čeští mladí jsou úplně stejní, jako ti
angličtí. Přijde jim úplně přirozené, že se jednoho dne
seberou a odjedou na rok třeba do Mexika. To je, myslím, moc
dobře. A že vyrůstají v demokracii, a ne – jako jejich rodiče
– v totalitě, už vůbec nevnímají. Ani je to moc nezajímá. Když
někdy přijde řeč na moje zážitky z minulého režimu, část
studentů si asi říká, co nám to ten stařík zase vykládá, druhá
polovina to zase bere tak, že za komunismu tady disidenti a
studenti zažívali bůhvíjaká dobrodružství...
Takže jste co se týče nastupující generace víceméně optimista?
Určitě. Ještě než jsem začal učit na střední škole, strávil
jsem pár let jako pedagog na vysoké. A stávalo se, že se
nějací studenti vrátili ze stáže ve velmi bohaté zemi, která
jim nabídla komerční výhody, jež tady nikdy nebudou mít, a oni
vám nakonec řekli: „No, bylo to tam docela dobrý, ale tak na
rok, pak už by to byla nuda. Nic se tam neděje.“ To je taky
hodně zdravý názor.
Zanedlouho vyjde na CD rozhlasová četba na pokračování z
vašeho Milostného dopisu klínovým písmem. Předpokládám, že pro
potřeby rozhlasu jste musel text knížky poněkud prokrátit?
Nekrátil jsem já, ale Jana Doležalová, která pro režiséra
Aleše Vrzáka text připravila, a myslím, že to udělala citlivě
a dobře. Byl jsem z té četby, která se tedy množstvím hlasů
blíží spíš dramatizaci, trochu nervózní – jednak jsem jako
autor s rozhlasem do té doby nepřišel do styku, navíc jsem
neměl svůj text ve svých rukách, což je pro spisovatele
vždycky obtížné. Ale domnívám se, že to dopadlo skvěle, snad
to nezní jako laciná reklama. V té četbě jsou okamžiky, kdy mi
jde mráz po zádech.
Například?
Mám na mysli pasáže, v nichž jasně slyšíte, že herci textu
naprosto přesně rozumí, protože jsou zvyklí s ním pracovat ne
jako tichý čtenář, ale jako performer. Zvláště výkon Marty
Vančurové je mistrovský a jsem rád, že to ocenili i čtenáři
Týdeníku Rozhlas, kteří jí v anketě Neviditelný herec poslali
nejvíc hlasů. Ještě jí dlužím osobní poděkování.
Milan Šefl
Foto Tomáš Tesař |
