|
|
 O
televizním doučování
Znalci života a díla Járy Cimrmana dobře vědí, že s některými
fakty můžeme nesouhlasit, případně proti nim protestovat, ale
to je všechno, co s nimi naděláme. Do kategorie marného vzdoru
patří notorické stížnosti na neoddiskutovatelný fakt, že
zatímco minulé generace v řádu několika století čerpaly
rozhodující sumu informací a vědomostí z knih, pro dnešní – a
patrně i budoucí – pokolení žáků a studentů přebírá tuto roli
obrazovka. Sice je to především obrazovka počítače, ve hře
však zůstává i ta televizní. Tím víc, že do kategorie
nečtenářů dnes už zdaleka nepatří jen příslušníci nejmladší
generace.
Tradičně vyzdvihovaným (a občas i ironizovaným) příkladem
kultivace a rozšiřování obzorů televizních diváků bývají
„dokumenty na dvojce“. Obecná prospěšnost televizního
doučování v dějepise, zeměpise a dalších společenských a
vědních oborech, je mimo diskusi. Stávající zmnožení všeobecně
vzdělávací nabídky prostřednictvím specializovaných programů
šířených kabelem či satelitem (Spektrum, Viasat History,
Discovery), však občas jistou nejistotu o kvalitě informací
přece jen budí. Globální předurčení některých historických
exkurzí nabízí občas příležitost konfrontovat standardizovaný
pohled zvenčí s povědomím, které má o vlastních dějinách snad
každý průměrně zdatný středoškolák. Kdo zaručí, že se stejnou
dávkou povrchnosti není divákovi servírováno i leccos z toho,
co si sám ověřit nedokáže?
Kultivační a vzdělávací role obrazovky však nekončí prostým
poskytováním informací. Pro mnohé diváky je právě ona i
vykladačem umění jako svébytného způsobu poznání světa.
Příkladem může posloužit alternativní přístup televize ke
kinematografii. Zatímco ve škole zůstává jedním z pilířů
všeobecného vzdělání krásná literatura, v životě se těžiště
zájmu většiny přesouvá právě na kinematografii. Potřeba naučit
publikum „číst film“ podobně jako literaturu, je stále
akutnější. Podstata výuky logicky tkví v uvádění kvalitních
filmů jako protiváhy „lidové četby“ v podobě megaporcí
nejrůznějších filmových krváků, kýčů a jim podobných
zhůvěřilostí. Stejně důležité je umět zařadit film nejen do
společenského či dobového kontextu, ale i souvislostí tvorby
konkrétních osobností. Loňský projekt portrétů čelných
představitelů „Zlatých šedesátých“ let československé
kinematografie je z tohoto hlediska stejně reprezentativním
materiálem, jako Českou televizí právě uváděný francouzský
cyklus Byl jednou jeden film, věnovaný kinematografie světové.
Jan Svačina, publicista
|
