|
|
Zapomenutý příběh portrétního ateliéru
V Galerii Josefa Sudka, součásti Uměleckoprůmyslového musea
v Praze, sídlící na adrese Úvoz 24 (jde o prostory Sudkova
bytu z let 1959–1976), lze do 18. dubna navštívit objevnou
výstavu (především) fotografických portrétů vzniklých v
Ateliéru pro uměleckou fotografii Schlosser & Wenisch. Výstava
je komorní, dochovaných fotografických originálů zde bohužel
není mnoho, což je mimo jiné i důsledkem tragického osudu
vůdčí osobnosti ateliéru, Otto Schlossera, jenž byl v roce
1942 deportován i s manželkou a synem do Terezína a poté do
běloruského likvidačního tábora Malého Trostince. Ateliér,
založený v Praze roku 1909 a orientovaný především na dobře
situovanou německou klientelu, nabyl ve své době velké
popularity, vyvolané jeho progresivním modernistickým
programem a osobitou prací s psychologickou účinností
portrétů, ke které dokázal majitel získat i vynikající
spolupracovníky.
 Během
dalších let pak ateliér zpodoboval četné významné osobnosti, a
to jak obyvatele metropole, tak její návštěvníky (uveďme
například fotografie skladatele a dirigenta pražského
Německého divadla Alexandera Zemlinského, básníka Franze
Werfela, spisovatele a dramatika Karla Krause, avantgardního
fotografa a pedagoga Bauhausu Laszla Moholy-Nagye, filmového
režiséra Gustava Machatého, hereček Anny Ondrákové, Olgy
Scheinpflugové a Jarmily Kronbauerové, herce a režiséra Huga
Haase, automobilové závodnice Elišky Junkové, a to vedle
stylizovaných divadelních portrétů dvojice Voskovec a Werich
či aktů baleríny Jelizavety Nikolské). Ze zpětného pohledu se
zajímavou jeví být i skutečnost, že služeb ateliéru krátce po
jeho založení využila celá rodina spisovatele Franze Kafky.
Vedle většinové produkce ateliéru, tedy glamour portrétů
poučených fotografiemi filmových hvězd hollywoodské
provenience, vynikal podnik i originálními aranžovanými snímky
vytvářenými v duchu stylu Art Deco, fotografiemi pražského
společenského života, expresivními studiemi tanečních kreací
v kabaretu Lucerna či záběry sokolského sletu.
Jakkoli je těžištěm výstavy svědectví o mondénním světě první
republiky s jeho potřebou reprezentativnosti a noblesy,
fotografie jsou prosty vší unylosti až kýčovitosti (kvetoucími
naopak v dobové české kinematografii). Vypovídají spíše o
setrvalém úsilí naplnit požadavky moderního pohledu na lidskou
tvář a výraz a o technické a řemeslné dokonalosti dosahované
v našich podmínkách.
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik
|
