|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Věci jako, svět jako by
Posluchač stanice, jež střídá mluvené slovo se zvukovou
kulisou hudebního proudu, musí být ve vlastním zájmu
nepozorný, nesmí brát slova příliš vážně, aby se mu po prvních
tónech nepřihodil nenadálý šok. Vyslechl jsem si nedávno
v Radiožurnálu vyprávění o tom, že byla odhalena pamětní deska
Olze Havlové. Stále ještě nastražen na vnímání slova zapomněl
jsem před nezbytnou písničkou sebeobranně vnímání včas
vypnout, a co tedy vzápětí po vzpomínce na lidskou dobrotu
ženy slyším? Jakýsi hlas se mi snaží do hlavy naléhavě
vezpívat své trápení: „Jak můžeš bejt tak krutá!“ Znovu mě tu
muselo napadnout, jak úlevné mohou být anglické texty, zakryjí
banalitu, v tomto případě by méně srozumitelný jazyk zastřel
neodpustitelnou trapnost chvíle.
Ale o tom nechci psát, nelogické střetání dvou světů provází
typ tohoto vysílání pořád. Sladit hudbu se slovem, na to je
několik specializovaných, menšinových pořadů, pečlivě
komponovaných, za všechny třeba vltavský Souzvuk a každodenní
ranní Mozaika.
Poslouchal jsem jakýsi dramatický text, už pár desítek let
starý, a všiml jsem si přečasté repliky „a co jako?“ z úst
mladé dívky. Zkratkou bylo zřejmě myšleno: Co tím chceš říct?
Co se vlastně stalo? Anebo ta dívka chlapci jenom tak odsekla.
Zprvu běžná stylistická charakteristika mluvy pubescentů.
Vzpomněl jsem si přitom, že někdy v osmdesátých letech byl
sestaven frekvenční slovník, myslím z textů v novinách. První
místo překvapivě obsadilo slovo další. Překvapivě jenom do
chvíle, než jsem si uvědomil, na čem byla založena tehdejší
ideologie: na práci pro budoucnost, kam se delegovaly všechny
slasti, které jsou nám v přítomné chvíli odepírány. Ostatně
nic nového, slovo další upomínalo na náboženskou eschatologii
s odměnou v životě posmrtném, tedy až v životě dalším,
eschatologii nejenom křesťanskou. Soudobý islám s ní dnes
pracuje mnohem účinněji než křesťané, a to k všeobecné škodě i
na válečném poli. Nevinné slůvko může prozradit mnohé. (Ani
ono protivné „je to o tom“, jež snad pomalu mizí, není jenom
prostá přejímka z překladu. Vzpomeňme na dobovou souvislost:
„o tom“ mělo největší výskyt zrovna v době, kdy se po
rozdělení republiky znovu vymýšlel národ, kdy se za vším
hledal příběh, který docela přirozeně bývá „o tom“.)
Je dnes užívané slůvko „jako“ pouhá slovní vata, výpomoc v
řeči namísto neartikulovaných ehm, anebo svědčí ještě o něčem
jiném? Stále častěji dnes slyším nejenom samotné slůvko jako,
poměrně bezpříznakové, ale prosazuje se v nové podobě: „jako
by“. Napadlo mě, že to nemusí být jen jazyková móda. Co když
ta častá frekvence svědčí o tom, že při výpovědi nevědomky
oslabujeme skutečnost ve prospěch fikce, tentokrát trochu
jinak, zproblematizováním toho, v čem žijeme: „ten dům je jako
by účelný“, „chtěl jsem se vyslovit jako by v tom smyslu“. Tak
chtěl jsem se vyslovit skutečně, je ten dům doopravdy účelný,
anebo je účelný jenom jako by. V tom, že může jít o tendenci
k iluzívnosti mě utvrdil rozhovor s mladým divadelním
režisérem: v každičké větě bylo ono „jako by“. Nikde nic
určitého, všechno jenom jako by.
Chtěl bych se mýlit, možná opravdu jde o bezděčné zaplevelení,
leč určité podezření nemůžu zahnat. Možná je to opravdu výraz
strachu před skutečným, takže raději vidíme věci jako a
pracujeme jako by. Co kdyby. Máme přece pod kůží své
zkušenosti. |
