|
|
 Rudolf
Křesťan, fejetonista
Z nečekaného úhlu
Kdybych měl obratného právníka, možná bych ten dům ve středu
Prahy mohl v rámci přerozdělování majetku vysoudit. Jistý
nárok bych vzhledem ke svému křestnímu jménu měl. Ale vhodnou
dobu jsem propásl, takže Rudolfinum mi nepatří.
Nestěžuji si. Kdo ví, jak bych tu rozlehlou budovu vytápěl.
Nemluvě o účtu za elektřinu v rozsvícených lustrech Dvořákovy
síně. To si radši zaplatím vstupenku na koncert, i když taky
není levná. Ale stojí mi to za prožité potěšení a taky za
vědomí, že po odchodu návštěvníků nemusím uklízet.
Od loňského roku máme to štěstí, že náš vnuk Štěpán je coby
mladý violoncellista členem Pražské komorní filharmonie. Na
její vystoupení v Rudolfinu může někdy obstarat volné
vstupenky, jimiž nás obdarovává. A tak přece jen došlo k mému
určitému spoluvlastnictví té budovy: díky častějším návštěvám
jsem tam jako doma.
Volné lístky od Štěpána nás těší. Nebývají sice zrovna na
nejlepší místa, ale i tak jsme za ně se ženou vždycky vděčni.
Oba jsme tvůrčího zaměření, takže se snažíme brát ta různě
umístěná sedadla také jako příležitost k objevování rozličných
úhlů poslechu a pohledu. Pravda, někdy je to jen pohled dílčí,
když na zastrčeném místě nevidíme část orchestru, ale – a to
oceňujeme – přesto i tu skrytou část hudebníků slyšíme.
Nebylo už mnohokrát řečeno, že hudba povzbuzuje představivost?
Z hlediska (a to z hlediska doslovného) byl pro nás zvlášť
unikátní nedávný pohled na orchestr zezadu. Zásluhu na tom
měly Štěpánovy vstupenky na emporu. Tedy do prostoru
bezprostředně u varhan za pódiem. Někdy tu vystupují pěvecké
sbory, ale když ne, jsou tam k dispozici sedadla návštěvnická.
Řečeno stručně: je to místo nad zády orchestru. Je tam o něco
horší poslech, ale člověk si na těch několika desítkách míst
může zase připadat důležitě, neboť je po celou dobu koncertu
nasvícen stejně vydatně jako orchestr pod ním.
Věděli jsme předem, jaké neobvyklé místo nás čeká. Žena Magda
před naším odchodem z bytu usoudila, že musí zvolit odění
ještě pečlivěji než jindy. Nestává se každý den, abychom byli
v přímém zorném poli tolika bytostí – odhadem celé tisícovky
lidí v publiku.
Taky já jsem vybíral košili a kravatu obezřetněji než obvykle.
Stejně tak i náležitě veledlouhé černé ponožky. Mrav káže, že
vsedě nemá být pánovi vidět ani proužek holých lýtek. Netušil
jsem přesně, do jaké míry budu na empoře zviditelněný, ale pro
jistotu jsem si nablýskal polobotky dvojnásobně blyštivěji než
jindy. Jako bych podvědomě předpokládal, že v publiku může být
i můj bývalý velitel z času vojenské prezenční služby. Míra
lesku bot byla pro něj základním hodnotícím měřítkem.
K našim přípravám před koncertem patřila i prozíravá
manželčina nabídka, zda se nechci podívat na internetovém
YouTube na sólistu Albrechta Mayera. Tedy na světově
proslulého německého hobojistu z Berlínské filharmonie,
hlavního hosta nadcházejícího koncertu.
Žena pravila: „Na internetu mu můžeš vidět do tváře, na empoře
mu uvidíme jenom záda.“
Měla pravdu.
Ani mistrova záda však nebyla zanedbatelná. Při poslechu jeho
úžasné hry ve Dvořákově síni Rudolfina nám bylo dokonce i ze
sólistových zad zjevné, jak se podle jemného pohybu ramen
laská se svým hobojem, byť námi neviděným.
Strhující potlesk po Mayerově vystoupení měl pak pro nás tu
výhodu, že jsme nadšenému publiku viděli do tváře a na
aplaudující ruce. Nikdy předtím jsem si neuvědomoval, jak
rozličné tleskací techniky existují. Někdo v sále tleskal
rozmáchle, jiný decentně. Někdo s rukama málem v klíně, jiný
ve výši hrudníku, někdo téměř nad hlavou.
Nemějte mě prosím za barbara, že se vyjadřuji o mimohudebních
vjemech. Neumenšily nijak můj základní prožitek z koncertu,
naopak – svým způsobem povýšily.
Nešlo jen o hlavního hosta, ale o celý zdařilý koncert Pražské
komorní filharmonie. Dirigoval Jakub Hrůša, jemuž jsem
v průběhu řízení orchestru viděl poprvé po celou dobu do
obličeje. A bylo na co hledět! Prožíval dirigování dychtivě
celým obličejem – očima i rty. Pozoruhodný byl i pohled na
významné pohyby jeho dlaní, do nichž není z běžného místa
vidět.
V protilehlém velkém hledišti hlavním jsem byl fascinován
posluchačem ve třetí řadě, který taky dirigoval. Jen tak pro
sebe, skrytě a náznakově dvěma ukazováčky, leč z empory
viditelně. Co mu asi šlo hlavou? Co si představoval?
Zajímavá byla i možnost nahlédnutí do not jednotlivým
hudebníkům. Obdivoval jsem jejich zručnost při obracení
notových stránek – včetně aplikace smyčce k tomu účelu.
Koncert byl pro mě zážitkem jak slyšenou hudbou, tak i
spatřenými objevnými skutečnostmi. Možná by pro každého z nás
bylo tu a tam prospěšné změnit navyklý úhel pohledu. A
nemyslím tím zdaleka pouze pohled na orchestr.
Po závěru koncertu jsme vnukovi Štěpánovi blahopřáli – a nejen
k úspěšnému koncertu. Zároveň i k tomu, že jsme ze zadního
pohledu poprvé viděli, jak při usedání na židli obratně
odhodil krovky svého fraku, aby si na ně nesedl. |
