|
|
 Škola
je na nic, chci zpívat!
V období mimořádně plodném pro populární hudbu – tedy
v padesátých a šedesátých letech minulého století – se
podařilo prorazit ve vyšších patrech hitových žebříčků i
etablovaným jazzovým zpěvačkám. Vedle Delly Reeseové nebo
Julie Londonové by v této souvislosti mohlo být zmíněno jméno
půvabné, atraktivní dámy tmavé barvy pleti Nancy Wilsonové
(1937).
Světlo světa spatřila v městečku Chillicothe ve státě Ohio,
ale vyrůstala v daleko větším městě Columbus. Tam zvítězila v
soutěži mladých talentů a v patnácti poprvé vystoupila v
televizní estrádě. Studií na vysoké škole musela po semestru
zanechat. Sama si pro sebe tenkrát řekla: „Holka, jestli chceš
být zpěvačkou, tak musíš školy nechat a věnovat se jenom
zpívání.“ Nancy Wilsonová se spojila s bandem tenorsaxofonisty
Rustyho Bryanta a projela s ním mnoho štací jak ve Spojených
státech, tak v sousední Kanadě. První úspěšné nahrávky
pořídila na sklonku padesátých let a následně se uvedla jako
vynikající zpěvačka nedbající na různost žánrů.
Natočila například kolekci písniček Beatles a svodům pop music
se příliš nebránila. Pro společnost Capitol, které byla věrna
po většinu své kariéry, natočila v roce 1964 song (You Don‘t
Knot) How Glad I Am – v překladu Nevíš, jak jsem ráda –, který
byl poněkud atypickým v jejím repertoáru. V létě téhož roku
s ním tato respektovaná jazzová zpěvačka se zřetelnými
sympatiemi pro soulovou hudbu skončila na jedenáctém místě
americké hitparády…
Pořad z cyklu Staří, ale dobří věnovaný Nancy Wilsonové uvede
v sobota 20. března v 17.05 stanice ČRo 2 – Praha.
Jiří Kasal, redaktor ČRo České Budějovice
|
