|
|
 Apoštol
minoritních citů
Až do 28. března představuje pražská Galerie Rudolfinum dílo
fotografa Herberta Tobiase – poprvé v celé šíři a
rozmanitosti. Těžištěm výstavy jsou práce z padesátých a
počátku šedesátých let, které představují nejproduktivnější a
nejvýznamnější fázi v Tobiasově tvorbě.
Chceme-li vzpomenout osobnosti fotografa Herberta Tobiase
(1924–1982), nelze se vyhnout tématu homosexuality, prostě
proto, že ta se stala nejen jedním z ústředních témat jeho
tvorby, ale byla i podmínkou a fundamentem jeho osobní revolty
vůči společnosti. To, že ji veřejně přiznal a reflektoval v
prudérním adenauerovském Německu padesátých let (kde tehdy
ještě byla trestným činem), bylo gestem uměleckým i
politickým, odvážným i provokujícím.
 Provokujícím
gestem bylo i to, že Tobias začal fotit své homosexuální
modely se dříve nevídanou senzualitou, v subjektivním pohledu
je nechal „flirtovat s objektivem“. Prostřednictvím takových
snímků se umělecky našel, nikoli snad skrze onu provokaci,
spíše dobově typickým výrazem napětí mezi melancholickým
pocitem osamělosti a touhou. Ten do jisté míry rezonoval
s dobovým názorovým proudem existencialismu, reflektujícím
poválečné morální zklamání z materialismu, jehož cestou se –
namísto duchovní obnovy – vydala západní civilizace.
Vlastní Tobiasova dráha však začala už dříve a na jejím
počátku stála drastická životní zkušenost mladého německého
odvedence na ruskou východní frontu. Symboličnost a mimořádná
empatičnost jeho tehdejších snímků – jakkoli šlo o dílo
autodidakta – dalece přesahuje běžné pojetí válečné fotografie
či upomínkové, „frontové“ momentky. Válka jeho osobní i tvůrčí
život zásadním způsobem ovlivnila a určila jeho vztah ke
světu, v němž neexistuje jistota a nic nemá dlouhého trvání.
 Jeho
skutečný „život v umění“ začíná ovšem až po válce, v Paříži,
kde ještě přežívá milieu uměleckých avantgard, kde stále ještě
existuje kolektivní bohémský život mnoha nekonvenčních
osobností. Poklidný výraz jeho pařížských snímků odráží
fascinaci chvílí i její atmosférou. Po návratu do Berlína
naproti tomu objevuje absurdní poezii všedního života
uprostřed všudypřítomných trosek, tématem fotografií jako by
se stala – po válce pochopitelně zbytnělá – vůle k přežití. Ve
stejném čase se prosazuje i jako módní fotograf se zálibou
v překvapivě inscenovaných výjevech. Celou polovinu jeho
nadcházejícího díla tvoří portréty, vznikající v okruhu
každodenního života, tedy lidí intimně blízkých i milovaných,
jejichž osobnost je vyjádřena mimikou tváře, případně zkratkou
gesta. V šedesátých letech Tobias dobrovolně vyskočil
z rozjetého vlaku své kariéry, aby se nalezl v životní poloze
rebelství, extází a extrémů, v nichž hrála fotografie roli jen
druhořadou.
Lze-li vůbec mluvit o Tobiasově inspiraci, nalezneme ji v
dobových německých filmech s příznačným glamour, mondénním
leskem. Objevná práce se světlem, ale i stylizace snímků v
duchu teatrálnosti, tragičnosti či patetičnosti pak našla svůj
pravzor v německém expresionistickém filmu, v němž právě tyto
prostředky ve 20. letech sloužily k navození mystické
atmosféry. Třetí filmovou inspirací se zjevně staly i
poválečné americké filmy ve stylu film noir, které rovněž
používaly světlo k dotvoření pesimistického výrazu.
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik |
