|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Hovory s květinami
Když jsem si přečetl příručku s tímto pozoruhodným a lákavým
názvem, uvědomil jsem si, že jsme naše květiny velice
zanedbávali.
Rozhodl jsem se, že to napravím. Hned druhého dne jsem zašel
za květinami na kus řeči. Postavil jsem se doprostřed zimní
zahrady a pronesl jsem krátký, ale přátelský projev.
O soužití a kamarádství.
O vzájemnosti a přátelství.
Sdělil jsem květinám, jak je máme rádi. Jak si vážíme toho, že
rostou. Jak nás svou zelení a květy osvěžují. V nadšení jsem
dokonce použil několika květnatých výrazů.
Druhého dne jsem si všiml, že fíkus trochu chřadne. Věnoval
jsem mu trochu víc pozornosti. Brzy se vzpamatoval. Na jeho
větvích se objevilo několik nových, čerstvých listů.
Když zežloutl asparagus, dal jsem se s ním do řeči. Zakrátko
se opět zelenal.
Zato vadl ibišek. Věnoval jsem se mu, až se opět zotavil.
Mezitím hnědl fíkus a hroutila se fuchsie. Když i vánoční
kaktus přestal náhle kvést a hodil provokativně dosud
nerozvitá poupata na podlahu, zmocnilo se mne neblahé tušení.
Nechtěl jsem své domněnce věřit. Brzy se však ukázalo, že čeho
jsem se obával, je skutečnost. Mezi květinami panují složité
vztahy. Navíc má každá z nich jinou povahu.
Zjistil jsem, že borovice je skoupá na slovo. Hovor s palmou
je jednotvárný a nudný. Begonie vyžaduje každé ráno, abych se
jí zeptal, jak se jí vede. Fíkus žárlí na ibišek. Hrozí, že
opět shodí listy, jestli budu hovořit dříve s ibiškem. Ten
naopak zezelená – zřejmě závistí – když mne uvidí u fíkusu.
Vypozoroval jsem i další složité vztahy mezi květinami.
Begonie nesnáší pelargonii. Krásně sice kvete, ale stačí,
abych se zastavil na chvilku u její kolegyně, a hned se začne
kácet, jako bych ji přelil.
Nerad to přiznávám, ale situace je ještě horší. Přistihl jsem
totiž asparagus, jak se sklání k begonii. Určitě jde o nějakou
tajnou domluvu.
Když jsme jeli na dovolenou, dostala naše květiny na starost
sousedka. Vysvětlil jsem jí, jak složité a spletité vztahy
mezi nimi panují. Jak má s kterou jednat. A také jsem jí
sdělil, na co si musí dát pozor.
Řekla mi, abych si nedělal starosti. Má prý svou zcela
osvědčenou metodu, která se jí osvědčila s vlastními
květinami.
Přesto jsme odjížděli poněkud neklidní.
O to víc jsme byli překvapeni po návratu.
Všecky květiny byly v nejlepší formě. Většina z nich viditelně
vyrostla. Jiné bujně kvetly nebo nasazovaly poupata. Přímo
kypěly zdravím. Poděkovali jsme sousedce za její vzornou péči
a zeptali jsme se jí, jak dokázala s tak rozdílnými povahami
vyjít.
Prý velice snadno. Předvedla nám to. Vzala konvičku a šla do
zimní zahrady. Postavila se čelem ke květinám a řekla jim
přátelsky, ale bez emocí, že jim nese čerstvou vodu.
Upozornila je na to, že kdo bude dělat potíže, naschvály nebo
pomlouvat druhé, nedostane ani kapku. Pokud se někdo dopustí
nějaké provokace nebo bude předstírat nevolnost, bude okamžitě
přesazen nebo odnesen do temného a chladného sklepa. Monolog
uzavřela sdělením o tom, že všechny květiny jsou si rovny a
ona tedy doufá, že si toho je každý člen kolektivu obývající
zimní zahradu dobře vědom.
Potom květiny pečlivě zalila.
Když práci skončila, rozloučila se s nimi.
Zároveň jim sdělila, že svou práci v naší zimní zahradě končí,
protože od zítřka přebíráme službu zase my.
Pak se zamyslela a dodala, že doufá, že nedojde k žádným
nedorozuměním. Pro jistotu připomněla rostlinám, že bydlí hned
vedle, takže pokud by to náhodou bylo nutné, je samozřejmě
připravena hned zakročit.
Když jsme překonali dojetí, které nám sousedka svým procítěným
projevem ke květinám přivodila, rozhodli jsme se, že se v
zimní zahradě budeme chovat stejně jako ona.
Pochopili jsme, že hovor s květinami není nekonečnou řadou
diskusí, protože rostliny mají nejen svá práva, ale i
povinnosti. Zajistit klid v zahradě je možné jen tehdy, pokud
nebudeme podporovat privilegia a výhody jednotlivců.
Uvědomili jsme si, že je nutno dodržovat soubor pravidel,
která platí pro všechny stejně.
A netýká se to jen květin. |
