|
|
 Petr
Pavlovský,
kritik
Rafinovaná insitnost Ďáblova kopyta
Čtvrteční Hru pro tento večer věnovala v půli února Vltava
v rámci svého „britského roku“ typicky anglickému žánru,
detektivce. Ďáblovo kopyto bylo sice napsáno jako próza, ale
uřeknutí v odhlášení („Vyslechli jste hru Arthura Conana
Doyla...“) má racionální jádro. Z dramatizace Hynka Pekárka
mohl nezasvěcený nabýt dojmu, že předlohou inscenace Hany
Kofránkové byla hra napsaná přímo pro rozhlas. Jakési
rozhlasové retro, protože děj je velice konkrétně
časoprostorově lokalizován – jaro 1897 v Cornwallu.
Vyprávějící doktor Watson (Otakar Brousek) sice úvodem stručně
představil sebe i Sherlocka Holmese (Viktor Preiss), ale jinak
tvůrci pracovali pro posluchače zasvěcené, kteří se
v paradigmatu holmesovek bezpečně orientují. Nijak se
například nevysvětlovaly hudební vstupy sólových houslí –
posluchači přece vědí. Holmes se vymyká představě
„ušlechtilého diletanta“, gentlemana, který se při svém
horizontálním vzdělání a zájmech umírněně věnuje kdečemu: je
schopen pracovat až do vysílení a jeho závislost na nikotinu a
morfiu nebyly zmíněny jako nevinné slabůstky. Jeho
sebestřednost a namyšlenost je terčem jemné ironie. Je
s podivem, že vůbec existuje nějaká oblast lidského vědění, do
níž ještě nezabrousil (zde archeologie), a naopak zcela
suverénně se chystá k napsání studie z oboru tak odtažitého,
jako je antická lingvistika (chaldejština). Z téže ironické
dížky je jeho poznámka „Už jsem si zvykl, že kam přijedu, tam
se odehraje zločin“, která ovšem v důsledku míří spíš na
autora.
Režisérka v necelé hodině vystačí jen s nejskrovnějšími
nonverbálními zvuky: trocha mořského příboje, něco větru,
cvrlikání ptáků po ránu. Rozhodující jsou herci, což začíná
hned obsazením. Vedle osvědčené stálé dvojice jsou tu další
majitelé dokonale fonogenických hlasů, jako Rudolf Pellar
(vikář) nebo Pavel Rímský (cestovatel). I jejich výkony jsou –
záměrně – výrazově naivní, stylizované. Vrcholnou scénou je
pak zvukové zobrazení experimentu s otravným kouřem – ano, i
to lze v rozhlase zahrát.
Domácí četba této prózy by nás dnes již sotva uspokojila.
Filmová zpracování, mají-li se zdařit, vyžadují značnou úpravu
předlohy. A tak je to nakonec především fonografická
interpretace, která může naivitou potěšit, zachovat
neoromantickou hrůzyplnou atmosféru a zároveň ji „zcizit“
občasným komediálním pomrknutím na posluchače. |
