|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista, pedagog FAMU
Jarní nepřináležitosti
Tak nám už leckde sešel z povrchu zemského sníh. To abychom
sami uviděli, jací jsme to nezodpovědní bordeláři. Vždycky mne
zajímalo, zda-li se ten, kdo někam něco nepotřebného odhodil,
případně se toho zbavil pomocí auta či ještě těžší techniky,
se v tomto všeodhalujícím ročním mezidobí když ne zastyděl,
tak alespoň zakysl nad tímto stavem našich plenérů,
intravilánů či urbánních prostor. Jestli si prostě připustil
svůj díl odpovědnosti za ten strašný svinčík, jenž se
v srdcích citlivějších proměňuje v nelad, v němž nepěkno žít.
Ani sebevětší hňup si jistě nemyslí, že petlahve v pangejtech,
s kvasícím obsahem, jehož chemických vzorců nedohlédneme,
splynou s přírodou v utěšeném souladu. Stává se to očitým
problémem právě teď, zanedlouho všechno pozakryje zeleň, a zas
to naše milieu bude vypadat snesitelně, tedy aspoň pokud se
rozum nezamyslí na tím, co je před smysly milosrdně schováno.
Teď, dokud je vše kostlivě holé, si také lépe než jindy
uvědomíme, jakým tempem přibylo oněch odpadků v krajině, možná
právě tak rychle, aby ochranáři či památkáři nestačili účinně
zareagovat a uplatnit své beztak podměrečné pravomoci.
Proč že píši v souvislosti s odpadky také o památkářích? Inu,
mám teď totiž na mysli jiné nepřináležitosti, v souvislosti
s krajinou ještě nepřehlédnutější a nepatřičnější. Tedy
všelijaké ty zbohatlické „barbaráky“, jichž zase od podzimka
dosti vyhřezlo v příměstské přírodě! Jejich společným
jmenovatelem je, že s okolím nesplynou, protože ani splynout
nechtějí, naopak, chtějí upozornit na sebe sama svým
agresivním, voluntaristickým sebeprosazováním, mimoděk
prozrazujícím i necitlivost, nevychovanost a hloupost
stavebníků. Nastejno jako u dítěte, radost z dosažení cíle je
zde úměrná radosti z jeho prosazení. Třeba navzdory ostatním,
možná že hlavně navzdory, tak to jejich obyvatele nejvíce
baví. Nerozhlížejí se kolem, tak jako se neohlížejí na
ostatní, z principu. Podobají se jejich – postmodernou či
dekonstruktivismem křtěné – baráky právěže plastovým,
nestravitelným odpadkům, vyvázaným z tisíciletého požadavku
estetické symbiózy a syntézy krajiny s její architekturou.
Dostal se mi do rukou časopis, v němž se jedna taková
ego-maniačka chlubí způsobem, jakým se její rodině podařilo
zaneřádit dosud nedotčené místo na Brdech, v okolí Zdic. Jak
svým „vytouženým“ výhledem do krajiny zmršili výhled jiným.
Beze slůvka empatie, pochopení pro druhé popisuje „svůj boj“
jako svaté právo a nárok na bezohledný, indolentní postup vůči
sousedům, krajině, zemi. Vychloubá se, jak se jí podařilo
zvítězit nad ochranáři skrze ministerstvo, nad sousedy skrze
právníky. Zbytnělé ego až příkladně vykazuje vysoký stupeň
lidské nezralosti, jakou někdy odhalujeme u textů uchazečů
k našim přijímacím zkouškám. Aby nebylo mýlky, dokládají
přiložené fotografie, nakolik tento „vyvzdorovaný“ dům hyzdí
své okolí a implicitně i duši svých obyvatel.
Na jaře vyhřezlo takových staveb víc. Ani ne tak
provokujících, jak by si možná jejich stavebníci a obyvatelé
přáli, jako spíše hloupých ve své postmoderní časovosti a
prachšpatných ve smyslu harmonie estetického a etického. Časem
v těchto staveních a skrze tato stavení vykvasí problém, tak
jako žíravina v limonádách pohozených plastových lahví. Tam i
zde nejde o problém jedné konkrétní nepřináležitosti, jde o
škody na stále ještě naší krajině. |
