|
|
 Člověk
by neměl nikdy rezignovat
Když se po několikaleté odmlce režisér Jan Svěrák vrátil za
kameru, natočil nostalgickou komedii Vratné lahve – opět podle
scénáře svého otce Zdeňka. Přípravu provázely mnohé neshody,
jak jsme se mohli dovědět i z dokumentu Tatínek. Avšak
několikeré přepisování scénáře až k plné režisérově
spokojenosti se zjevně vyplatilo. Výsledek totiž zaujme přesně
pointovanými postřehy o fungování manželství po čtyřiceti
letech soužití, o hledání nové seberealizace. V sobota 10.
dubna ve 20 hodin film uvede Nova.
Vratné lahve se věnují aktivitám v raném důchodcovském věku.
Bývalý pedagog Tkaloun, kterého si zahrál sám scenárista, si
nedovede představit náhlé nicnedělání a zoufale shání nějaké
vhodné zaměstnání. Podaří se mu to u příjmu lahví v jednom
supermarketu. Avšak láskyplné, jednou podezíravé, jindy
dotčené rozbroje mezi ním a ustaranou manželkou Eliškou
(Daniela Kolářová) vypovídají také o napětí z rodinného
stereotypu, které lze přežít jedině občasným pobytem mimo
domov, případně uchýlením do světa řekněme starosvětských
erotických fantazií. Jak ve filmu v jednu chvíli trefně zazní,
aby mohl být člověk při svém příchodu vítán, musí se nejdříve
při odchodu loučit.
 Herecky
filmu vévodí Daniela Kolářová. Mistrně poskládala jednotlivé
výrazové plošky do obrazu stárnoucí ženy, kterou sžírají
pochybnosti, zda k ní manžel ještě něco cítí. Svěrákův
Tkaloun, samozřejmě díky ústřednímu dramatickému postavení,
nabízí více významových odstínů, prolíná se tu komická
nadsázka s dojímavostí. Avšak vše zastírá jistá naivizace
herecké práce, přítomná hlavně v mluvní dikci a příznačná pro
většinu Svěrákových figur. Zaujmou i vedlejší postavy Vratných
lahví, ať již je to nenadále pobožnůstkářská dcera
Tkalounových (Tatiana Vilhelmová) opuštěná záletným manželem
nebo Pepův poněkud jelimánkovitý učitelský kolega (Jiří
Macháček), jenž se do ní zamiloval. Jako Pepova kolegu z
příjmu lahví poznáme Pavla Landovského.
Komediálně laděných filmů o činorodém stáří, které odmítá
rezignovat, vzniklo i u nás hodně, jistě bude připomínáno Babí
léto s Vlastimilem Brodským, ale vzpomeňme i Faunovo příliš
pozdní odpoledne od Věry Chytilové nebo pozapomenutou hříčku
Václava Gajera Horký vzduch, která vypráví, jak parta penzistů
se škodolibou zlomyslností pozoruje auta projíždějící
nebezpečnou zatáčkou. Vratné lahve se jim důstojně zařadily
bok po boku.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
