|
|
Tři inkarnace Josefa Svobody
Vysoký, pevný, nepřehlédnutelný muž. Připomíná dub, který
statečně odolává dějinným vichrům, nejvíce tomu stalinskému.
Jeden život, a přitom jako by se do něho vešly nejméně tři
pohnuté osudy. Josef Svoboda (1929) byl vším možným –
studentem, vězněm komunistických žalářů, krmičem v zoo,
čerpačem vody, technikem botanického ústavu, arktickým
ekologem, profesorem univerzity, misionářem u Eskymáků. Na
otázku, jaký název by dal svým memoárům, bez rozmýšlení
odpovídá: „Třetí inkarnace. První byla před mým zatčením,
druhá po zatčení a nakonec Kanada. Každý ten úsek života má
své vlastní téma, úvod, stať a závěr.“
 Svobodův
„úvod“ je vepsán v křestním listě – narozen v Praze, vyrůstal
v Kralupech, kde jeho otec pracoval na železnici. Skautská
průprava i etická výbava do dalšího života, dospívání za války
v Brně (část příbuzných se přihlásila k německé národnosti,
vlastenecké chování maminky, otcova statečnost), poválečná
křesťanská formace u profesora Dominika Pecky. To samozřejmě
nemohlo ujít studentským prověrkovým komisím, když se po únoru
1948 hlásil na Masarykovu univerzitu. Nakonec byl na osobní
přímluvu děkana přijat na obor biologie – filozofie, ale o rok
později, ještě ani ne dvacetiletý, byl zatčen a odsouzen na
jedenáct let pro údajnou protistátní činnost. Odseděl si osm a
půl roku, v jejichž průběhu prošel sedmnácti věznicemi.
Kriminální léta se však pro Josefa Svobodu nestala dobou
poroby, nýbrž pravou univerzitou, na které potkal spoustu
skvělých mistrů – teologů, básníků, válečných hrdinů a také
skautů. Po propuštění v roce 1958 vystřídal řadu
příležitostných zaměstnání a jeho žádosti o přijetí na
univerzitu byly opakovaně zamítány. V roce 1968 emigroval do
Kanady a tam konečně mohl dokončit svá studia. Ve svých
čtyřiačtyřiceti letech promoval na univerzitě v Edmontonu,
působil jako profesor arktické ekologie na torontské
univerzitě a třicet let se podílel na výzkumech v Arktidě. Do
polárních končin se poprvé dostal na začátku sedmdesátých let
na pozvání profesora Albertské univerzity, který právě
sestavoval tým pro výzkum polární oázy na kamenitém ostrově
Devon. Když pak z Arktidy, už jako postgraduální student, o
tom napsal domů na Moravu, jeho stárnoucí maminka ho v dopise
varovala: „Dej si pozor, aby tě odtud neposlali na Měsíc. Ti
Američané jsou schopni všeho.“
Dnes jako emeritní profesor píše Josef Svoboda knihy,
pokračuje ve vědecké práci, bádá zvláště na téma vlivu
oteplování klimatu na arktický ekosystém, zabývá se
filozofickou interpretací evoluce a pečuje o hudební
pozůstalost svého syna Ondřeje, nadaného hudebního skladatele,
který předčasně zemřel v sedmadvaceti letech na selhání srdce.
Ostatně – Ondřejova komorní hudba doprovází i otcovy
rozhlasové desetidílné Osudy na stanici Vltava. A v jednom
dílu dokonce zazní i fragmenty z jeho jednoaktové opery
nazvané Martin Středa, která se odehrává v prostředí
jáchymovských uranových lágrů – libreto napsal na základě
otcova vyprávění.
Přes jobovské rány není Josef Svoboda člověkem tragického
životního pocitu. Naopak – je rozvážným šiřitelem naděje a
neokázalé radosti. Jako když se v arktické polární tundře po
dlouhé temné zimě „vrací světlo“, což sám nejednou zažil:
„První rozbřesk po dlouhé tmě tam byl opravdu mocný. Za pět
minut dvanáct, v poledne, se najednou ukázal zlatý šíp, který
proletěl po tom osněženém prostoru a bodal do očí a za dalších
deset minut zmizel. Eskymáci křepčili. A každý den přibývalo
pět minut světla a světelný den se pomalu rozšiřoval.“
Osudy Josefa Svobody vysílá od pondělí 5. dubna, vždy v 11.30,
ČRo 3 – Vltava.
Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 – Vltava
|
