|
|
Film, divadlo a podoby lásky
Neustále přibývá divadelních inscenací, které jsou scénickými
adaptacemi filmových děl. V letošním předjaří měly v pražských
divadlech premiéry hned tři. Kromě média, z něhož jsou
odvozeny, mají i dalšího společného jmenovatele: jejich
tématem je láska.
 Cudnost
a nostalgie
V Muži bez minulosti, kterého uvádí Dejvické divadlo, najdeme
to slovo dokonce v podtitulu: Hra o lásce. Autorem adaptace
filmu finského režiséra Akiho Kaurismäkiho je Miroslav Krobot.
Ujal se i režie a na komorním jevišti vykouzlil uhrančivou
atmosféru plnou cudnosti a nostalgie. Příběh muže, který po
přepadení nádražními zloději ztratí paměť, ocitne se mezi
bezdomovci a svou lidskou hodnotu najde ve vztahu k Irmě,
příslušnici Armády spásy, se odehrává takřka na holém jevišti.
K oproštění od všeho spektakulárního jsou vedeni i herci.
David Novotný v titulní roli a Tatiana Vilhelmová jako Irma
krotí svůj přirozený temperament výrazovým minimalismem, jenž
je dnes domovem především v Divadle Komedie. Ani v Dejvicích
však tento minimalismus není samoúčelný. Odklání příběh od
možného sentimentálního vyznění a jemně zvýrazňuje jeho
humorné prvky. Ty ostatně dokáže režie vyzvednout i použitím
expresivnějších prostředků a třeba ve scéně výslechu na
komisařství dotáhnout až ke grotesce. Kromě dalších skvělých
výkonů – například Martina Myšičky, Ivana Trojana, Jaroslava
Plesla, Johanny Tesařové, či Simony Babčákové – se na
působivém vyznění celku výrazně podílí i hudební složka, která
díky svému protagonistovi Marku Doubravovi a jeho písním
dotváří osobitou a muzikálu se blížící poetiku inscenace.
Pitoreskní háv sexu
Dramatizace snímku španělského režiséra Pedra Almódovara Vše o
mé matce je dílem Samuela Adamsona a pro Divadlo ABC ji
z angličtiny přeložil Pavel Dominik. I když svým laděním a
atmosférou se inscenace režiséra Petera Gábora filmu
nevyrovná, jeho základní poslání se jí tlumočit daří: Tím, co
dává lidskému bytí smysl, je láska. A ta může rozkvétat i ve
vztazích až pitoreskně zabarvených různorodými variantami
menšinových sexuálních orientací. Příběh, v jehož středu stojí
Manuela trpící smrtí svého syna Estebana, je v podstatě
exemplum vztahující se k základnímu křesťanskému přikázání –
miluj bližního svého. Jeho účinnost je ovšem oslabována právě
onou pitoreskností. A také různou mírou stylizace hereckého
projevu. Zatímco Dana Batulková v titulní roli volí civilní,
tlumený výraz, na druhé straně výrazového spektra oslňuje
Vladimír Marek v roli transsexuála Agrada, čímž ale odvádí
pozornost od smyslu celku. Nejpřesvědčivější výkon podává Dana
Syslová v roli herečky Humy Rojo, která nepřímo zavinila
Estebanovu smrt: lesbickou orientaci této slavné hvězdy
nepotlačuje, ale ani nezdůrazňuje a ke smyslu příběhu míří
nejpřesněji.
 Bratrství
Hra Dana Gordona Rain Man, uváděná v překladu Jiřího Joska a
v režii Petra Kracika Divadlem pod Palmovkou, dala příběhu své
„čtyřoscarové“ filmové předlohy přesnější dramatické kontury.
Především ho zbavila prvků road movie a zpřesněním motivací,
jež zvolna posilují pocit bratrství u obou protagonistů,
zvýraznila jeho psychologickou i etickou dimenzi. Skvělou
hereckou příležitost už nenabízí jen role autistického
Raymonda, jenž zdědil celé rodinné jmění, ale také postava
jeho mladšího vypočítavého bratra Charlieho, který chce únosem
Raymonda z psychiatrického ústavu získat z dědictví svůj
podíl. A libeňští uměli příležitost uchopit: Radek Valenta
svým detailně propracovaným pojetím Raymonda zastíní i naše
vzpomínky na životní roli Dustina Hoffmana a Jan Konečný
rozhodně věrohodněji a energičtěji než Tom Cruise načrtává
proměnu vypočítavého šíbra Charlieho v člověka, jenž si spolu
s hodnotu bratrství a lásky konečně osvojil, že lidé nejsou
objekty manipulace, ale bližními.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Hynek Glos a Jef Kratochvil
|
