|
|
 Rudolf
Matys, básník a publicista
Dvě podoby jedné nepřirozenosti
Slovo rozhlas vyslovujeme se stejnou samozřejmostí jako třeba
slova chleba. A přece tomuto novotvaru, vítězi „výběrového
řízení“ na české pojmenování našeho média, není ještě ani
devadesát roků! To jméno bylo ovšem zvoleno výstižně, rozhlas
skutečně dlouho „rozhlašoval“ – zprávy, názory, vědomosti... A
ti, kdo rozhlašovali, tedy hlasatelé, museli být své role
hodni. Podstatná byla kultura jejich mluvy, perfektní
artikulace, přitažlivá barva hlasu a přirozenost projevu. To
všechno patří ke kvalitám hereckého či recitačního projevu, a
z těchto profesí se také mnozí hlasatelé rekrutovali.
Slyšíme-li dnes hlasatelské výkony z raných rozhlasových dob,
máme dojem, že moc „přirozené“ nejsou; připadají nám pomalé,
škrobené a jazykově až hyperkorektní (však se v definici
spisovného jazyka uvádělo, že to je i ten, „jakým se mluví
v rozhlase“!). Rozhlas ale už dávno sestoupil ze svých pódií
do publika. Většinou nic nerozhlašuje, jen civilně hovoří,
demokraticky „komunikuje“; poskytuje prostor pro výměnu
názorů. Proměny jeho funkce vedly i k tomu, že hlasatele
nahradili moderátoři.
Po roce 1989 prolomila u nás „hlasatelský model“ rozhlasu
soukromá rádia, pro jejichž „proudové vysílání“ i nenáročný
provoz stačili dva tři moderátoři. V tomto ranku jsme měli co
dohánět, podobně strukturované západní stanice lovili
teenageři už od padesátých let. Jestliže tradiční hlasatelé
pocházeli z hereckých či recitátorských líhní, profese
moderátora, hlavně toho „zábavnického“, měla ve svém genu
vepsanou blízkost k prostředí diskoték. K rychlým, hektickým
temporytmům diskžokejů, k hovorové ležérnosti, k jazyku, který
přejímá jak osvěžující jazykovou obraznost mladé generace, tak
i její klišé. To je na řadě soukromých rádií slyšitelné
dodnes. Ale co Český rozhlas?
Každá z jeho stanic, pokud moderátorů užívá, má trochu jiné,
snadno rozlišitelné „moderátorské klima“, což je naprosto
správné, vždyť samo tempo, rytmus, délka moderátorských vstupů
i způsob a „témbr“ oslovení posluchače může být pro tu kterou
stanici ještě charakterističtějším znakem než její zvukové
logo či spot! A tak nás už po několika vteřinách projev
moderátorů ČRo 2 – Praha přesvědčí, že jsme se ocitli na
stanici mírného citového i názorového pásma, jaké odpovídá
charakteru stanice „rodinného typu“. Dá se říct, že tito
moderátoři jsou nejblíže etymologii tohoto slova, které
znamená „mírnost“.
Ponecháme-li stranou specifické úkoly moderátorů-hlasatelů na
Vltavě, zbývá širokospektrální Radiožurnál, na práci
moderátorů závislý nejvíc. Nechci hovořit o jednotlivcích,
většinu bych chválil. Občas se ale něco „nepovede“, a proto se
musím vrátit ke „genetické“ blízkosti moderátora a diskžokeje.
Nestává se to často, ale přišly chvíle, kdy jsem měl pocit, že
neposlouchám rozhlas, ale jsem na diskotéce. Především mám na
mysli nesmyslný trysk některých moderátorských sebepředvádění
se. Přehrál jsem si pár takových vstupů a přeměřil je. Rekord
byl šest slov za vteřinu! Slov? Cituji:
„narejzasánivláyeskéuliky“ – v překladu: „na včerejším
zasedání vlády České republiky“ – a mohl bych pokračovat.
Na začátku jsem připomněl nepřirozenost pomalé deklamační
dikce někdejších přešlechtěných hlasatelů. Dnes se občas
ocitáme na opačném, možná ještě horším pólu, na pólu ležérní
lajdárny a neúcty k jazyku, který bývá v ústech sebou samým
štvaného rychlomluvce rozemlet na nesrozumitelnou haši, ale
hlavně neúcty k posluchačům. Je to tedy jen jiná, nová podoba
nepřirozenosti. Snad si toho odpovědní lidé z Radiožurnálu
dobře a průběžně všímají! |
