|
|
Povídka o chlapci a divoké huse
Nebývá zvykem začínat od konce, ale protentokrát uděláme
výjimku. V nahrávce rozhlasové hry, která vznikla podle
předlohy slovenské scenáristky Zuzany Križkové a již
premiérově uvede Český rozhlas 2 – Praha o Velikonočním
pondělí 5. dubna, zazní totiž v samém závěru následující
slova: „Věnováno památce Konrada Lorenze, nositele Nobelovy
ceny.“
 Konrád
Lorenz byl významný zoolog 20. století, který je označován za
zakladatele etologie. Středobodem jeho zkoumání byly drobné
rybníčky s hejny divokých husí v rodném rakouském Altenbergu.
Zjistil zde mnoho zajímavého, což posléze ovlivnilo nejen
přírodní, ale i humanitní vědy. Ukázal například, jak pošetilá
bývá snaha člověka měnit vzorce chování zvířat, byť by to
myslel sebelíp. Zatímco zvířatům je dán instinkt, člověk svou
sveřepou vůlí dokáže změnit téměř cokoli, jenže se tím
dopouští na přírodě násilí. Lorenz tak otevřel diskusi o
etických kategorií dobra a zla a zároveň dokázal, že je
určujeme výhradně jen my lidé, zatímco zvířat se vůbec
netýkají.
Vše se točí kolem Agy
Stručný encyklopedický exkurz tak trochu předznamenává příběh
o chlapci a divoké huse – příběh malého Tomáše, který zoufale
touží po lásce. Chtěl by mít někoho, kdo bude navždy patřit
jenom jemu, a platit by to mělo i naopak. Ač vyrůstá v laskavé
péči dědy a babičky, a třebaže to nikdy nevysloví, jeho šrámem
na duši je vztah k matce, která se vydala za vlastním štěstím.
A s otcem je to ještě složitější. Má ho, a přitom nemá. Občas
se s ním setká, jenže rád ho mít nedokáže. To však dojde
Tomovi až mnohem později, když se z malého kluka promění
v dospělého muže. Teď je mu sedm a celý jeho život se točí
kolem Agy, krásné divoké husí slečny, kterou vypiplal ze sotva
ochmýřeného mláděte. Jsou nerozluční. Tomovo dětské srdíčko
bije jenom pro ni. Jenže přírodní cyklus je neúprosný!
Je jaro a divoké husy začínají tančit zásnubní tance. I Aga si
najde svého vyvoleného, ale svoji přízeň i lásku poctivě dělí
napůl. Jako by snad svému lidskému příteli rozuměla, jako by
mu měla být mámou i kamarádkou zároveň... Ovšem co bude dál?
Když se začne schylovat k zimě, hejno odletí, říkají všichni.
Dědeček Toma varuje. A Tom se bojí. A tehdy se ve své dětské
naivitě, v touze neztratit Agu a v obavách o ni odhodlá
k čemusi, co navždycky poznamená jeho život. A jsme zpět u
kategorií dobra a zla, v jejichž intencích ale zvířata
přemýšlet nedovedou.
Nebýt sám
Ze zdánlivě banální historky o přátelství malého chlapce a
divoké husy dokázala jeho slovenská autorka Zuzana Križková
vytvořit velmi silný příběh. Text byl zpracován Slovenským
rozhlasem a v roce 2007 získala nahrávka ocenění na Festivalu
rozhlasovej tvorby. Režisérka Hana Kofránková však chtěla jít
vlastní cestou, a proto se stanice Praha rozhodla (s laskavým
svolením autorky) pro českou verzi. Z dramaturgického hlediska
došlo ve scénáři k určitému – především časovému – posunu,
který ovlivňuje i jeho celkové pojetí. To podstatné zůstává –
touha nebýt sám, mít někoho, komu patřím a kdo patří mně.
Z pohledu dětské duše to není sobectví, ale potřeba. Vina
neleží na chlapci a už vůbec ne na nevinném ptačím peří, ale
na matce, která odloží dítě.
Ve slovenské verzi, zasazené do totalitního režimu, měla matka
svůj možný návrat zkomplikovaný emigrací, ze které se nemohla
vrátit (i když se neřeší, zda to měla v úmyslu). V české verzi
je tento motiv zcela opuštěn. Nejde o to, kdy a kde se celý
příběh odehrává, podstatné je, že máma svou cestu k synovi
nehledá.
O pleskání bosých nohou
Jak už bylo zmíněno, realizace scénáře se ujala Hana
Kofránková. Hned po režisérce byl tou nejdůležitější osobou
malý Tom. Volba padla na Jirku Köhlera. Spolu s Aloisem
Švehlíkem coby dědečkem vytvořili báječnou dvojici. Ze
zákulisí lze prozradit, že děda a vnuk výtečně slyšeli a
vnímali jeden druhého. Naslouchali drobným intonacím hlasu,
v nichž se ukrývají emoce jako třeba nadšení, strach,
úzkost... A když bylo třeba, ten zkušenější „nahrál“ a chlapec
se „chytil“.
Hudba Petra Mandela a zvukové efekty Petra Šplíchala nejsou
jen zvukomalebnou kresbou, ale významotvorně dotvářejí vše, oč
tu běží. A jde o hodně – o dětské tápání v nejistotě, o
pleskání bosých nohou v rákosí u jezera i o nekonečné vrzání
branky, která předznamenává životní příchody i odchody.
Z konce na začátek
Zastaví autobus. Ozve se zasyčení otvíraných dveří a husí
zakejhání. Tom se vrací. V košíku si veze párek divokých husí.
Jsou to ještě mláďata, zatímco on už je pár let dospělý. A
Ivan Trojan coby dospělý Tomáš v retrospektivě začíná
vzpomínat: „Matka? Opravdu máma? Otec? Anebo táta, jen provždy
nazvaný On? Laskavý dědeček, důvěřivá babička? Všechno se
zmítá dohromady!“
Na Agu ale zapomenout nemůže. Právě proto přiváží onen párek
divokých husí. Jsou symbolem naděje, že mu bude odpuštěno,
jelikož ublížil. Ublížil Aze, a především zranil sám sebe,
protože kategorie dobra a zla se zvířat netýkají, třebas právě
ona na lidské počínání mnohdy doplatí. Jako Aga! Leč prosím –
žádné memento, žádná trýzeň, poslechněte si docela prostý a
obyčejný příběh. Povídku o chlapci a divoké huse.
Václava Ledvinková, dramaturgyně ČRo 2 – Praha
|
