|
|
 Alena
Wagnerová,
spisovatelka a publicistka
Jen obyčejné životy?
Když jsme v první polovině devadesátých let začali s malým
týmem pracovat na mezinárodním orálněhistorickém projektu
Paměť žen, který měl zachytit a zaznamenat, jak žily ženy
v socialistických systémech východní Evropy, řekly nám skoro
všechny ženy, které jsme oslovili, že jejich život byl přece
docela obyčejný a nemůže nikoho zajímat. Nebyla v tom ani
koketerie, ani přehnaná skromnost. Nechtěly tím říct, že
jejich život neměl žádnou cenu, neznamenalo to, že by s ním
byly nespokojeny, nepřipadal jim jen jako něco zvláštního.
Životní příběhy, které pak vyprávěly, byly ale docela jiné než
obyčejné. Vyznačovaly se úsilím po důstojném a smysluplném
životě pro sebe i své blízké, navzdory dějinným tlakům, jichž
v minulém století nebylo právě málo, a nás tazatelky
naplňovaly hlubokou úctou. Byly tyto ženy ve svém životě
úspěšné? Tuto otázku si nekladly, nehrála ani v našich
rozhovorech žádnou roli. Důležitým kritériem pro ně ale byla
spokojenost jako dosažená harmonizace potřeb a zájmů jejich
nejbližšího životního okolí s jejich seberealizací. Nebyly to
životy výjimečné, ale v každém případě jedinečné.
Jestliže dnes listuji v ilustrovaných revuích, v nichž se to
jen hemží úspěšnými lidmi od televizních hvězdiček a hvězd
přes populární zpěváky až po reprezentanty takzvaných „horních
deseti tisíc“, a pozoruji „obyčejné“ lidi třeba v pražských
dopravních prostředcích, zdá se mi, jako by na svých ramenou
těžce nesli tíhu těchto vzorů, které se jim denně předkládají
k uvěření jako žádoucí společenská norma. Měřeno úspěchy
mediálních hvězd všech typů není jejich život obyčejný, prostě
normální, ale nedostatečný a nenaplněný, protože nesplnili to,
co se jim předestírá jako jediný možný životní cíl: mít peníze
a být úspěšný. V záplavě nových, často importovaných vzorů se
nám ze zřetele ztratil obyčejný lidský život jako hodnota sama
o sobě, která nemá, nebo by alespoň neměla co dělat s tím, kdo
kolik vydělává a jakou udělal kariéru. Musí-li se ale člověk
považovat za méně hodnotného občana, jak se mu to často mezi
řádky naznačuje, protože si nemůže koupit luxusní byt nebo
vilu na Mallorce, začíná v naší společnosti něco nebezpečně
drhnout.
Také proto mne zaujal článek uveřejněný nedávno na
hospodářských stránkách jedněch německých novin. Zdůrazňovalo
se v něm, že podniky, které se orientují jen na špičkové
pracovníky, dělají chybu, protože pro chod podniku jsou stejně
důležití lidé, kteří dobře pracují, ale nemají ambice dělat
kariéru. Právě ti ale v podniku vytvářejí sociální prostředí,
bez něhož nakonec žádný podnik – a dodejme, že žádné
společenství – nemůže dobře fungovat. Špičkoví pracovníci
orientovaní jen na svůj osobní úspěch je vytvořit nedovedou.
Naše společnost prostě potřebuje všechny lidi dobré vůle a
měla by jim to dávat patřičně najevo, aby mohli být spokojeni
se svými životy a se svým místem ve světě. Bylo by to
k prospěchu nás všech. |
