|
|
Postmoderní? Absurdní? – Dlouhý!
Výstava malíře Bedřicha Dlouhého (1932), kterou hostí do konce
června pražské Muzeum Montanelli (Nerudova 13), dostala název
Autoportrét V. To může navodit dojem tematické dostředivosti a
jednotvárnosti autorského rukopisu. Opak je pravdou: Dlouhý,
spoluzakladatel legendárních Šmidrů a později člen Zaostalých,
se ve výstavních sálech představuje jako mistr výrazových
proměn, kterému se podařilo lapit do svého širokého díla
především nepolapitelného „ducha doby“.
 Dá
se říct, že Bedřich Dlouhý zužitkoval ve své tvorbě všechny
podstatné podněty, které zahýbaly českým výtvarným uměním po
druhé světové válce. Při procházce mezi jeho plátny a objekty
narazíme na inspirace dadaismem i živelnou abstrakcí, figurou
stejně jako čistotou základních geometrických tvarů; poukazy k
avantgardě a hravému pop-artu se tu mísí s návraty
k akademické malbě, zejména doznívající renesance a baroka.
Členitost výstavního prostoru tuto výrazovou různost dokonale
umocňuje.
Podobně jako Salvadoru Dalímu je také Dlouhému, absolventu
pražské AVU, zvládnutí řemesla a dějin výtvarného projevu
východiskem k podvratným akcím dirigovaným bujnou fantazií
autora. Jejich výsledkem jsou jednak ironicko-humorné
aktualizace klasických děl nebo námětů (ať jde o Vermeerovu
Krajkářku převtělenou do kačera Donalda, variaci na
Rembrandtův autoportrét, případně barokní zátiší s ovocem
bohatší o mobilní telefon), jednak těžko uchopitelné kreace,
na něž pasuje název jiného z vystavených děl: Divné věci.
A co s tím „duch doby“? Je-li současnost postmoderní, jak
soudí někteří myslitelé, vycházejí jí Dlouhého výtvarné práce
vstříc svojí proměnlivou formou. A je-li absurdní, jak musí
přijít komukoli, kdo otevře noviny nebo zapne televizi, rozumí
si s ní dílo Bedřicha Dlouhého svým obsahem. Jak napsal Thomas
Bernhard: Je to komedie? Je to tragédie? – To nechť posoudí
laskavý návštěvník.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
Výstavu malíře Bedřicha Dlouhého hostí do konce června pražské
Muzeum Montanelli
Foto Oto Palán |
