|
|
 Karel
Weinlich,
rozhlasový režisér
Celý profesní život jste věnoval pohádkám. Bylo to tím, že
jste prožil ne zrovna pohádkové dětství?
Myslím, že ano. Pohádky, jak známo, jsou příběhy se šťastným
koncem. A ty jsem možná podvědomě celý život hledal. Hledal
jsem rodinu, která mi chyběla.
Jak praví váš rodný list: narozen 6. dubna 1930 v Jihlavě,
pokřtěn jako Karel František, vyznání římskokatolické, matka
Růžena, kolonka otec nevyplněna. Chyběl vám táta?
Vlastně mi chyběla i máma. Vychovával mě dědeček. Vrátil jsem
se k ní, až když děda umřel, to mi bylo sedm let. Z Jihlavy
jsme se přesunuli do Třebechovic pod Orebem, máma se provdala
za vysokého funkcionáře NSDAP a přihlásila se k německé
národnosti. Otčím neuměl slovo česky, já zas ani slovo
německy, tak jsme si moc nerozuměli. Od druhé třídy jsem začal
chodit do německé školy. Nebyl jsem v úplně nejšťastnější
pozici. Spolužáci Němci mě mlátili, protože jsem byl Čech a
stýkal se s českými kluky, a čeští kamarádi z ulice mě mlátili
taky, protože jsem byl zrádce a chodil jsem do německé školy.
Maminka, kterou jsem skoro neznal, a otčím Němec to se mnou
asi neměli zrovna jednoduché. Byl jsem patrně dítě zlobivé,
trucovité a neadaptabilní, takže jsem skončil v takzvaném
Züchtsungslageru.
Züchtung je výchova. Takže cosi jako polepšovna?
Tak nějak. Když se po osvobození otevřela vrata lágru, kde
jsme všichni chodili v hnědých košilkách Hitlerjugend, vrátil
jsem se k matce. Ta už byla zase sama, německý manžel jí
utekl. Krátce nato k nám přišli pánové v khaki uniformách
s trikolórami, mámu i mě zatkli, naložili nás na vůz a odvezli
k sedlákovi, kde jsme měli jakožto Němci čekat s bílou páskou
na rukávě na odsun. Nakonec se podařilo nějak zařídit, že nás
neodsunuli, a zůstali jsme dva roky pracovat na statku. Jistě
chápete, že s tímto rodinným původem mi po roce 1945 zbývalo
jediné: naučit se šikovně lhát. A to byla moje první průprava
pro povolání režiséra.
Lhaní?
Jistě. Režie přece není nic jiného než umění zakrýt to, co
nevíte, a přesvědčit ostatní, že víte to, co oni si myslí, že
byste vědět měl.
A teď vážně. Jak jste se z tohoto prostředí dostal ke své
profesi?
Naučil jsem se fabulovat. Nechal jsem celou rodinu zahynout
v koncentráku a vydal se do světa. Protloukal jsem se, jak se
dalo, a vykonával jsem různá manuální povolání s jediným
cílem: zajistit si bydlení a vystudovat. Za války jsem do
školy skoro nechodil, a byl jsem tudíž téměř negramotný. Po
různých peripetiích jsem se dostal do Prahy do továrny na
odhořčování sóji, kde jsem našel skvělý kolektiv lidí, vlastně
svou první opravdovou rodinu v životě. A tihle mí noví přátelé
se usnesli, že půjdu dělat herce – asi jsem byl místním
bavičem nebo co. Zjistili, že existuje nějaká konzervatoř,
a přihlásili mě tam. Je třeba si uvědomit důležitou věc: psal
se rok 1948 a já byl takzvaný dělnický kádr. Na školu mě
vyslala fabrika a to bylo zaklínadlo, které otevíralo dveře
kamkoli. Byl jsem přijat. Jenomže než jsem nastoupil, došlo
k reformě a z konzervatoře se stala vysoká škola, takže ke
studiu bylo třeba mít maturitu. A tak nás, co jsme ji neměli –
bylo nás víc, například i Ládínek Menšík –, poslali do
Protivína, kde jsme si během jednoho roku maturitu udělali.
Jistě nemusím líčit, jak ta studia i celá maturita vypadala.
Takže jste nevystudoval režii, ale herectví?
To bylo složitější. Asi po roce mě Radovan Lukavský, který nás
učil herectví, vyzval, abych se s ním šel projít po nábřeží.
Povídá: „Prokristapána, Weinlichu, my si s váma nevíme rady.
Neděláte pokroky, nespolupracujete, jen se pořád přitrouble
usmíváte...“ A já říkal: „Víte, pane profesore, mně připadá
směšný, že mám své spolužačce říkat, že je jako východ slunce,
a oslovovat ji Julie, když vím, že je to moje spolužačka a
jmenuje se Renata.“ Zarazil se a říká: „Weinlichu, vy jste na
herecké škole! Byl jste vůbec někdy v divadle? Četl jste
nějaký divadelní text?“ Odpověděl jsem, že ne. Ostatně, ani
jsem nemohl jít do divadla, neměl jsem tam v čem jít.
Paradoxní bylo, že dřív, než jsem zašel do divadla jako divák,
stál jsem na jevišti Národního divadla jako herec. Jako
posluchači prvního ročníku jsme tam chodili statovat. Radovan
se zachoval naprosto úchvatně: „Co s vámi máme dělat? Vždyť my
vás ani nemůžeme vyrazit, vy nemáte kde bydlet!“ Shodou
okolností se v té době na DAMU zakládala katedra rozhlasové
režie, a tak jsem tam přestoupil.
Tam jste se setkal s Josefem Bezdíčkem, šéfrežisérem
Československého rozhlasu a zároveň děkanem DAMU.
Předpokládám, že to byl právě on, kdo vás infikoval láskou
k rozhlasu.
Bezdíčka jsem si zamiloval. Byl to první člověk, který mě
začal skutečně vzdělávat. Ale byl pro mě víc než profesorem.
Byl to otec, učitel a kamarád. Když jsem v roce 1952
dostudoval, navedl mě na tu nejšťastnější dráhu, po které jsem
se mohl vydat: do budovy s oním pověstným páternosterem.
Několik let jsem dělal asistenta a byla to skvělá průprava.
Mohl jsem nahlížet do kuchyně mistrů, mnohému se od nich
naučit a také se potkat s herci. Když jsem se pak sám posadil
za režijní pult, nebyl jsem bezejmenný začátečník, ale „ten
asistent od Bezdíčka“. To samo o sobě dávalo velký kredit.
Je absence akademického vzdělání pro režiséra fatálním
handicapem? Může se bez něj obejít?
Nedostatek vzdělání jsem bohužel nikdy nedohonil. Ale nemůžu
z toho vinit jenom to svoje pokakané mládí. Mohla za to i moje
lenost a liknavost. A taky to, že se mi brzy začalo takzvaně
dařit. Dostal jsem se do společnosti tvůrčích lidí a to mě
natolik uchvátilo, že jsem potřebu dalšího vzdělání zasunul do
pozadí. Jsa nevzdělaný, pohyboval jsem se suverénně tam, kde
jsem se mohl spolehnout pouze na svou fantazii. Jak říkal
František Pavlíček: Výjimečnost Karla Weinlicha spočívá v tom,
že jelikož je absolutně nevzdělaný, nemá úctu před velkými
jmény, a tak jde vždycky svou cestou.
Do rozhlasu jste přišel před téměř šedesáti lety. V čem byl
jiný, než je dnes?
Měl jsem štěstí, že jsem nastoupil do Hlavní redakce vysílání
pro děti a mládež. Jejími zakladateli a spolupracovníky byly
skutečně vynikající osobnosti: Josef Kolář, František
Pavlíček, Ferdinand Smrčka, Vladimír Kovářík, Jindřich
Fairaizl, Zdeněk Svěrák, Karel Kyncl, Miloslav Disman... Díky
dramaturgyním Evě Košlerové a Aleně Břízové jsme mnohokrát
měli k dispozici texty momentálně zakázaných autorů: Franty
Nepila, Karla Šiktance... Když člověk přijde práci pro děti na
chuť a nedělá ji jen proto, že mu nic jiného nezbývá, je to
krásná tvorba. Pohádku jsem si zamiloval, protože když ji
pustíte uchem do mozečku a z mozečku do srdéčka, nepotřebujete
žádné znalosti, aby vás oslovila. Rozhlas je umění vidět
slyšené a slyšet viděné. A když tomu přijde člověk na chuť,
zcela mu propadne. V pohádkách jsem mohl realizovat své sny.
Rozhlasu se tehdy velmi dařilo. Ale doba se proměnila. Čím to?
Za nás byl jeden rozhlas a byla totalita. To spolu souviselo.
Lidé vyhledávali každou příležitost odskočit si od těch Part
brusičů Karhanů a Rudých září nad Kladnem do světa fantazie.
Byl to svět, který se dal jen těžko zpolitizovat. Horší už to
bylo u her pro děti a mládež. Jednou se stal takový pěkný
omyl: Jistá hra byla natočena na dvou pásech a technik na
vysílacím pracovišti se spletl, napřed nasadil druhý pás a
potom první. Takže nejdřív celá posádka zahynula v oceánu, a
pak se teprve nalodili a vypluli slavnostně ze Sevastopolu. Na
vysílání přišel jeden jediný ohlas, který na tuto záměnu
upozorňoval: byl to autor. Samozřejmě, točili jsme taky
pohádky o tom, kterak tunel potkal tmu a postavili metro, ale
těch byla menšina.
Jitka Škápíková, redaktorka ČRo 2 – Praha
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 6. dubna. |
