|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
Mi a my
Ty věty znáte nejspíš také. Maminka se na pískovišti svěřuje:
„My jsme už dneska kakali. – To my ještě ne,“ řekne druhá. „My
už jsme, maminko, papinkali,“ chlubí se babička. „A my jsme
takoví šikulkové.“ Zapojíte se do hovoru: „To my ne, my se
vztekáme!“
Jsou to takové značky v jazyce, řekla mi psycholožka, která
ráda poslouchá příběhy lidí. Lidi sami ve své řeči upozorní na
to, kde mají problém.
Dospělá žena říká: „Zítra mi přijede kluk ze školy. On mi teda
moc dobře nestuduje.“ A známí, kteří ji poslouchají, kontrují:
„Buďte rádi, že se vám na tu školu dostal. Ten náš se nám
nedostal na psychologii!“
U prvního „my“ jde o rozšíření našeho ega. Nikoliv naše dítě
kaká, kakáme my. To my jsme jedli kašičku. To ne ono začíná
chodit. To my už chodíme!!
Přivlastňujeme si dítě, jako by bylo součástí nás samotných.
Kusem nás. Však ono také je!
V případě druhého „mi“ jde o přivlastňování jiné. Zde už nejde
o hrdost z papání, vyměšování nebo prvního krůčku, ale hned o
celého člověka. „Ten náš se nám, Vladěnko, rozvádí!“ On,
čtyřicetiletý podnikatel, uvrhl do starostí především sebe,
svou ženu, své téměř dospělé děti, ale jeho sedmdesátiletá
matka to vidí jinak. On trápí ji, svou maminku, proč jí to
jenom dělá, že se mu rozpadá manželství?
Kým vším jsme? Je známo, že naše „já“ je… nestálé.
Rozšiřitelné, nebo zužující se. Dá se měnit. Narozené dítě
není jen přídavkem „k nám“, je rozšířením nás. Třeba o hrdost
a pýchu. Ale někdy také o rozhodnost nebo o odvahu.
V některých situacích se tomu říká symbiotický vztah. Nebo
vztah propletený. Nic v zásadě špatného. Naopak. Jakkoliv
komicky mohou věty o smrkání a o „prdících“ znít (tu jste
přece už také slyšeli, ne: „My máme dneska prdíky…“?), je
dobře, že má člověk tuto schopnost identifikace. A že si ji
zde trénuje, opakuje, fixuje. Jistě, i tato pozice má svá
rizika. Někdy by si maminka „od dětí“ už měla hlídat, aby se
nerozpustila v symbióze se svým drobečkem. Tak, že pak už
neví, čí je. Jestli to ještě mluví ona, nebo její malé v ní.
S přivlastňováním dospělých dětí typu „on se mi rozvádí“ a „on
mi přijede na víkend“ je to vážnější. Přivlastňovat zde
znamená činit si nároky, které nám již často – dospělý a
samostatný syn (či dcera) – nemůže splnit. Přesto si ho (ji)
přivlastňujeme. Patří nám z titulu – že jsme jeho (její)
matka. Je to stálý přísun zklamání. Máme vyšší očekávání, než
je zdrávo.
Se zvláštní oblibou si navíc přivlastňujeme jejich maléry a
trable. „On mi začal krást! On mi začal fetovat!“ A od
takového přivlastňování je krok k… výčitkám a citovému
vydírání.
Když se jako psychologové nebo psychoterapeuti snažíme druhým
pomoci, můžeme se nechat vést – a také snadno svést – různými
cestami k pochopení. Freud razil výklad snu jako královskou
cestu do nevědomí. Ale někdy přitom stačí jen poslouchat. Ne
sny, ale všechno to „ze života“. Možná, že ne královské, ale
často tak výmluvné cesty k pochopení – vedou napříč naší
mluvou. |
