|
|
Máj
do rozevlátých obrázků přetavený
Po Kytici se režisér a kameraman F. A. Brabec obrátil k
dalšímu klasickému dílu naší literatury, k Máchově Máji (v
neděli 30. května ve 20 hodin uvede ČT1). A práci měl ještě
náročnější: kromě subjektivizované epiky (řečeno slovy
Mukařovského) se musel vyrovnat s veršovou strukturou, kterou
nemohl pominout a staví na ni, ale prokládá ji prozaickými
variacemi domýšlejícími rozmluvy, jak je vedou loupežníci, u
skleničky posedávající venkované i protagonisté sami.
Připočíst můžeme lidové popěvky, provázející náboženské
procesí, či latinsky zpívanou modlitbu při mši. Brabec navíc
svůj film otevírá původně závěrečným čtvrtým zpěvem, v němž
pamětník tragických událostí rekapituluje, co se kdysi událo.
 Brabec tyto verše připisuje katu (Jan Tříska), jenž se mu
stává jakýmsi průvodcem celým příběhem a dokonce do něho
aktivně zasahuje. Tříska, recitátor naštěstí velice střídmý a
civilní, bez přehnaných patetických vzryvů, občas verše
přednáší mimo obraz coby svého druhu spojovací můstky, místy
je však vypouští drceny skrze zuby – v úloze všudypřítomného
kata jako zlověstnou předpověď. Není ovšem sám: jednou se k
recitaci připojí Juraj Kukura coby zavražděný otec, když líčí
záhrobí (což ovšem Mácha původně připsal na vrub tíživému
vrahovu snu). A pověstné odsouzencovo vyznání lásky k vlasti
(„...kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v
dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou...“) se dokonce
mění v jakýsi sborově prozpěvovaný chorál, v lecčems
připomínající dávný Burianův voiceband.
Z Máchova textu lze vypreparovat základní dějovou osnovu, to
jest krvavé rozuzlení milostného trojúhelníku, kdy vůdce
loupežnické bandy zavraždí svého soka v lásce, kterým je jeho
vlastní otec, a sám skončí na popravišti. Básníkem naznačené
události musel Brabec přiměřeně rozvést a hlavně ukázat na
plátně, musel je vsadit do určitého časoprostoru (dominuje
členitý kopcovitý terén), zaplnit dalšími postavami. Režisér
se pokusil domyslet Máchův text i ve vizuální modelaci, ve
volbě výtvarného zakotvení i figurálních kompozic. Převaha
soumračných scenerií, do nichž jen málokdy proniknou sluneční
paprsky (a pokud se tak stane, postrádají hřejivost), jistě
dokazuje Brabcův kameramanský um. I když rozevlátá vizuální
rovina všude vládne, až potlačuje samotný příběh i jeho
ztvárnění, film si rozhodně nezaslouží příkré odsudky, jakých
se mu po premiéře v roce 2008 dostalo.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Jan Vojtek/Beltfilm |
