|
|
 Martin
Kasík, klavírista
Na Pražském jaru jste hrál Edvarda Griega. Proč právě tato
volba?
Pražské jaro mi velkoryse nabídlo, že si mohu vybrat jakýkoliv
koncert, a já se intuitivně rozhodl pro Griega. Mám ho moc
rád, je to nádherná, originální hudba. Ale původně jsem měl na
festivalu hrát koncert Milana Slavického.
Proč z toho sešlo?
To je dost smutný příběh. Oslovil jsme dramaturgii s tím, že
chci uvést Milanův klavírní koncert, který by navíc připomněl
sté výročí narození jeho otce.
Klementu Slavickému připravil komunistický režim neradostný
osud...
No právě. A tohle byla jedna z příležitostí, jak mu ta příkoří
částečně splatit. Vždycky jsem moc litoval, že nenapsal
klavírní koncert – těch českých a dobrých je opravdu málo.
Milan mi vyprávěl, že jeho otec začal na svém klavírním
koncertu pracovat v roce 1947, ale když ho komunisti klepli
přes prsty, neměl sílu dílo dokončit a celý život ho to
mrzelo. Na sklonku života si Milanovi povzdechl, že v těch
letech v sobě nosil nejlepší hudbu.
A zůstaly aspoň fragmenty?
Milan mi říkal, že existují skici, které použije ve své
skladbě. Takže koncert, který připravoval, byl na motivy jeho
otce. Bohužel Milan uprostřed práce v srpnu minulého roku
zemřel.
Kolik toho stihl udělat?
Většina výjimečných skladatelů komponuje tak, že si skladbu
nejdřív promyslí a pak teprve hodí na papír. Milan Slavický
nebyl výjimkou, napsaného nezanechal nic.
Na Pražském jaru jste opět potvrdil pozici elitního českého
klavíristy. Jak je to těžké – prorazit mezi ostatními?
Myslím, že něco takového přichází v jeden jediný okamžik.
Třeba tak, že vyhrajete nějakou velkou soutěž. To je vlastně
jedna z nejčistších cest.
Které jsou ty méně čisté?
Přes různé osobní nebo obchodní kontakty. Mezi námi, například
někteří norští klavíristé se prosazují tak, že je podporuje
norská ropná společnost. Stane se, že do agentury přijde
sponzor a řekne: „Zastupujte tohoto umělce, já mu zaplatím
desku a koncert v prestižním sále.“ Agentura na to kývne,
protože to pro ni bude rentabilní – a nemusí ani přesně vědět,
jak dobrý ten umělec je. Jistě, není možné, aby neměl vůbec
žádnou úroveň. Ale často existují řádově lepší, kteří nemají
za zády žádnou podporu a mohou zůstat úplně v zapomnění.
Hraje v tom roli i politika?
Taky, ale tak to chodilo spíš v minulosti. Trochu odbočím –
ještě za „šokialismu“ se mohl vysledovat přístup sovětských
orgánů k neruským, ale takzvaně sovětským pianistům. Ti byli
ruskými vždycky utlačováni. Ivan Klánský mi vyprávěl, jak na
bachovské soutěži v Lipsku měla vyhrát fenomenálně hrající
Gruzínka. Jenže první cenu získal Rus, druhou Ivan Klánský. A
ta Gruzínka, která skončila třetí, se na předávání cen se
rozbrečela. Ivan ji utěšoval: „Všichni víme, žes to měla
vyhrát, ale třetí cena není zas tak špatná.“ Jenže ona věděla,
že tahle soutěž byla její poslední šance, že už se ven
nedostane. A měla pravdu. Nikdo o ní pak už nikdy neslyšel.
Naštěstí dnes přece jen víc rozhoduje, co člověk umí – třebaže
ostré lokty jsou asi pořád důležité. Stává se, že se kvůli
nehudebním zájmům neprosadí čeští hudebníci?
Snad ani není třeba mít ostré lokty, ale rozhodně nejde hrát
panenku v koutě. Bohužel my tak byli vychováni, aspoň já,
říkali mi, abych se soustředil na hraní – „a když budeš
dobrej, neboj se, že si tě nevšimnou...“ Jenže to tak
nefunguje. Kromě toho, že dobře hrajete – to se samozřejmě
předpokládá – musíte splňovat tisíc dalších věcí. Být
komunikativní, příjemný, flexibilní, jazykově zdatný, zdravý.
Když začnete odříkat koncerty proto, že jste na tom zdravotně
špatně, stáváte se automaticky nedůvěryhodným a už vás podruhé
nepozvou. Pro pořadatele je totiž úplně nejhorší, když musí
zrušit koncert. Já mám trochu nechuť k sebepropagaci, ale vím,
že je to součást profesionality dnešního muzikanta.
Přednáší se něco takového na HAMU?
Jen občas. Pamatuju si, že Marian Lapšanský měl na toto téma
před léty přednášku, ale moc se o tom nemluví. Je to škoda a
pro praxi to znamená zbytečný problém. Znám jednoho našeho
vynikajícího klavíristu, který na tyhle věci dokonale kašle.
Po koncertě nejde se sponzory ani na večeři, jednak je
unavený, jednak se nechce vnucovat. Tím si hrozně škodí.
Ale podobně to přece chodilo i v minulosti...
A nejen v hudbě. Miró, Chagall nebo Dalí byli sice vynikající
malíři, ale také skvělí obchodníci. Dalí si vytvořil a
pěstoval kult, Chagall na to zas měl manželku, která mu málem
na smrtelné posteli strkala do ruky štětec – aby ještě něco
namaloval... Však taky jeho obrazy z posledního období nejsou
moc ceněné.
Které skladby vám v poslední době daly nejvíc práce?
Hodně mi daly zabrat Chopinovy rané věci. Vedle dvou slavných
koncertů napsal pár dalších skladeb pro klavír a orchestr a je
zajímavé, že jeho pozdější skladby jsou sice strašně těžké,
ale jdou jak se říká dobře do ruky, zatímco v raném věku psal
velmi krkolomně. Někdy mi připadá, že je to od něj schválnost,
snad aby mu je nehrál nějaký amatér. A kromě Chopina mi daly
v poslední době zabrat už zmíněné klavírní skladby Klementa
Slavického.
Pokud vím, připravujete z jeho skladeb nové CD.
Dokončuji jeho kompletní klavírní dílo, vydají je koprodukčně
Radioservis a Arco Diva. Právě pracuji na jeho Etudách a
esejích. Mimochodem, napsal je u klavíru, který teď mám doma,
kdysi mi ho odkázal. Je to moc zajímavá práce, protože mám
poprvé možnost poznat, jak autora inspiruje dobrý nástroj.
Slavický komponoval na tomto klavíru – a je to znát! Určitá
místa a zvukové kombinace ztrácejí na jiném nástroji něco ze
svého kouzla. Bohužel je to už instrument letitý, pochází z
roku 1935, a nedá se na něm natáčet. Slavického skladby jsou
nesmírně náročné technicky i interpretačně. A já samozřejmě
chci, aby zněly co nejlépe. Už proto, že o něm píšu
doktorandskou práci.
Takže vše při starém, stále studujete. Když jsme spolu před
lety mluvili, prodlužoval jste si studium postgraduálními
formami, abyste mohl zůstat co nejdéle u Ivana Klánského. U
koho doktorát děláte?
No přece u Ivana Klánského. I když teď už se vidíme méně než
při řádném studiu, tato forma je individuálnější.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 18. 5. |
