 Všechna
„p“ Luboše Pospíšila
Rockový písničkář Luboš Pospíšil oslaví v září šedesátiny a už
s předstihem si ke kulatinám nadělil nové výběrové dvojalbum
Tenhle vítr jsem měl rád. Ve vyprodané Malostranské Besedě
navíc odstartoval narozeninové turné, které obsáhne i řadu
festivalových vystoupení – například v Trutnově či na
Sázavafestu. A koncem června se Pospíšilově obnovenému souboru
5P dostane zvláštní pocty – v přírodním amfiteátru na Lokti
bude předskokanem legendárních anglických Yardbirds.
Kompilace Tenhle vítr jsem měl rád obsahuje bezmála čtyřicet
písní z období od vašich prvních sólových počinů po dnešek.
Skladby jste vybíral a alba sestavoval osobně – na co jste
kladl důraz?
V minulosti už dva výběry z mých písniček vyšly, oba ale
reflektovaly nejznámější období mé dráhy. Proto jsem se nyní
snažil sáhnout víc do minulosti a zařadil i skladby s C&K
Vocalem nebo se studiovou skupinou Oty Petřiny.
Veřejnost vás prvně zaregistrovala právě v C&K Vocalu – co vám
dalo působení v této „supergroup“ sedmdesátých let?
Vždycky jsem obdivoval, jak mají v C&K Vocalu aranžované
vokály a jak zajímaví jsou to autoři – konkrétně Jiří Cerha
byl vynikající skladatel. Navíc v té kapele bylo zvykem něco,
co jsem do té doby neznal – velmi tvrdě se tam pracovalo. O to
vše jsem se snažil i po odchodu na sólovou dráhu.
 Vaše tvorba je provázána s texty básníka Pavla Šruta. Jak a
kdy jste se vlastně potkali?
Známe se někdy od roku 1977, kdy vyšla sbírka Roberta Gravese
Příznaky lásky, kterou Pavel přebásnil a z níž jsem tehdy
začal některé věci zhudebňovat. Samozřejmě jsem se chtěl
seznámit i s autorem překladů a prostřednictvím Jirky Černého
jsem na Pavla získal kontakt. Pak už jsme se vídali pravidelně
a tak je tomu doposud.
V C&K Vocalu jste zpíval texty Ladislava Kantora – jak jste
vnímal přechod od jeho abstraktních obrazů k civilnější
Šrutově lyrice?
S Kantorovými texty jsem se, pravda, trošku pral, na jeho
poetickou vlnu jsem nebyl naladěn. Moje kolej byla beatnická
poezie, Hrabě, Kainarovo Kuře v hodinkách. Ale i v C&K Vocalu
se zhudebňovala poezie, hodně jsme dělali Villona – a to mi
dost sedělo.
Ve druhé polovině osmdesátých let jste s kapelou 5P hodně
koncertovali, vaše písně hráli v rádiu, objevovali jste se i v
televizi. Museli jste uzavírat s režimem nějaké kompromisy?
Byl jsem několikrát vyzván, abych se zúčastnil festivalu
politické písně v Sokolově, ale nikdy jsem tam nejel. A nic se
nestalo. Pokud dnes někteří kolegové říkají, že za bolševika
něco museli, tak nemuseli – dělali to jen proto, aby si
udrželi pozici. Režim pronásledoval pouze umělce, kteří mu
zásadním způsobem vadili, ať už to byl Mišík nebo Vláďa Merta.
 Mezi vaše nejznámější písně patří Kampa – skladba, v níž jste
ještě za minulého režimu zpíval Šrutův text dotýkající se
takzvaných Lennoniád, ostře sledovaných Státní bezpečností.
Jak vám prošla tahle píseň?
To už se psal osmaosmdesátý rok, poměry byly daleko volnější.
Tu písničku jsme dokonce s Radimem Hladíkem prvně hráli přímo
na Kampě a v oknech domů kolem jsme jasně registrovali červená
světýlka – jak si nás estébáci natáčeli... Ale tenkrát už z té
písničky nikdo nic nevyvozoval.
Před třemi lety jste dal společně se svým celoživotním
souputníkem Bohumilem Zatloukalem znovu dohromady kapelu 5P,
ovšem s výrazně mladšími muzikantskými kolegy. Jak funguje
mezigenerační kapela?
Líp, než jsem si představoval. Nejde o to, jak jsou lidi
staří, důležité je, aby měli v muzice rádi stejné věci a
dokázali si vyhovět. Těšíme se na koncerty a pomalu dáváme
dohromady materiál na novou desku, která by měla vyjít
napřesrok.
Milan Šefl
Foto Martin Kubica |
