|
|
 Rudolf
Matys, básník a publicista
O smolenské tragédii a „veřejnoprávnosti“ médií
V tu osudovou sobotu 10. dubna jsem si pustil Radiožurnál a už
jsem se od něj nemohl až do večera odtrhnout. Neodlákalo mě
ani vysílání ČT24! Šlo o téměř celodenní speciál, kontinuální
proud informací, rozhovorů a komentářů, který se týkal „druhé
Katyně“, jak označil Lech Walesa šokující leteckou katastrofu
u smolenského letiště. Bylo to vysílání vysoce profesionální a
podílelo se na něm mnoho rozhlasáků. Zpracovávání zpráv
z různých agentur bylo bleskové, pohotové byly vstupy
zpravodajů z Moskvy (Lucie Výborná) i z Varšavy (Petr
Vavrouška). Zapojili se i reportéři domácí, kteří zpovídali
politiky, experty na leteckou techniku, polonisty, Poláky
žijící v Česku, duchovní, i „řadové“ občany; emočně laděné
příspěvky se střídaly s věcnými (a jako vždy vynikající
politologické i historické analýzy podával ze studia
komentátor Milan Slezák). Bylo to i v tom širokém záběru téměř
bezchybné, bez „propadáků“ a neseriózních úletů, a dokonce i
ten prožluklý selektor jako by se smiloval nad těžce zkoušeným
Polskem a hopsavých kousků pop music šlo do éteru celkem málo!
Zas jednou jsme viděli jednu z faset onoho mnohostěnu, jemuž
říkáme „veřejná služba“ médií, a zároveň tento vysílací den
považuji i za pádný příspěvek do diskuse, proč je Český
rozhlas (ale i televize) zatím bezkonkurenčně nepostradatelný.
Něco takového nemohou (a snad ani nechtějí) vysílat soukromá
rádia (aspoň ta, jež jsem si zkusmo navolil, jako by o
katastrofě málem nevěděla).
A internet? Na domácích informačních serverech sice visely
stručné zprávy, ale dost pozdě aktualizované a sem tam s
chybičkou. Budiž, o to tolik nejde. Prošel jsem si i diskusní
chaty a ty mi opět představily trochu jinou veřejnost, než je
ta, na niž myslí zákony o „veřejných službách“. „Veřejnost“
převážně vykrmovanou bulvárem, jejíž reakce byly víceméně
předvídatelné. Vedle řady upřímných projevů lítosti se na mne
tak vylila i stoka primitivních blábolů, spikleneckých teorií,
ale především necitlivých cynismů a ubožáckých názorů,
vyhřezlých z „vepřoknedlového“ horizontu: „Kdyby tak chtěli
spadnout Klaus, Paroubek a Topolánek...“ apod. S takovou jen
těžko okřiknutelnou „patologickou sedlinou“ mentálně
deformovaných jedinců, kteří si takto řeší své komplexy, musí
počítat každá společnost. Jen mi připadlo, že je jich nějak
stále víc a že projevy jejich neúcty k jakékoli autoritě, tedy
i k „autoritě faktů“, ale především k životu a jeho hodnotám,
postupně nabývají na větší bezohlednosti a sprostotě – ostatně
v současném společenském a politickém klimatu se jim náramně
dobře daří. (Mimochodem je celkem v pořádku, že administrátoři
těchto diskusí nic necenzurovali, ať každý slušný člověk
vidí!) Ale potřebuje tento segment „veřejnosti“ vůbec nějakou
solidní informaci, případně i seriozní analýzu? (Těm lidem je
přece dopředu vše jasné, jako je to jasné subkulturám
extrémistů všech odrůd, k nimž nepochybně jistě nejeden z těch
„diskutujících“ patří!) A jistě se nemýlím, když předpokládám,
že právě i takoví lidé brojí například proti placení
koncesionářských poplatků médiím veřejné služby. K čemu jim
takové služby jsou? A také proto by měli být naprosto
přeslechnuti. |
