|
|
 Ani
sladký život štěstí nezaručí
Britská kinematografie procházela počátkem šedesátých let
minulého století kvalitativní proměnou. Metou přestaly být
melodramatické salónní historky, neboť noví tvůrci (Karel
Reisz, Tony Richardson, Lindsay Anderson, John Schlesinger) se
obrátili k všedním lidem, kteří zaplňovali ulice, ale hlavně
se přiklonili k dokumentaristické věrohodnosti. Před diváky se
náhle vynořily autentické dělnické či středostavovské
příbytky, v příbězích převážili mladí hrdinové mnohdy
proletářského původu, často tápající zejména v citových
vztazích i v profesním sebeprosazení.
 Většinou
se tyto výpovědi klonily k dramatu, upřednostňovaly vážnost.
Teprve poznenáhlu se měnilo i žánrové zakotvení – jedním z
nejdůležitějších „hledačských“ snímků je ironická komedie
Johna Schlesingera Drahoušek (ve čtvrtek 3. června ve 22.00
uvádí ČT2). Hrdinkou je tu ctižádostivá Diana (Julie
Christieová), která příliš pozdě zjišťuje, že bezstarostný
život a nezávaznost náhodných flirtů nudu nezažene. Na počátku
sledujeme, jak opustila svého osobnostně dosud nevyzrálého
manžela, přitahována nejen ženatým novinářem (Dirk Bogarde),
ale i dalšími atraktivními muži, zvláště pak z filmařského
prostředí. K bližšímu poznání dívčiných pohnutek pomáhají její
občasné komentáře, kterými dění provází.
Dianiny příhody provází úsměv i nadsázka, avšak pohled je to
strohý, bez iluzí. Schlesinger odkrývá, jak je povrchní,
mondénní, jak se jen přizpůsobuje vnějším podmínkám. Výmluvné
je to zejména v průběhu těhotenství – nejprve je jím nadšena,
dokud si ovšem neuvědomí, jaká omezení s ním budou spojena.
Julie Christieová, jež na sebe rolí Diany rázem upozornila,
výtečně postihla, jak se její hrdinka stále vynalézavěji kryje
mimikry, aby splynula s mravy společenství, v němž právě
pobývá, zjišťuje u ní záblesky vypočítavosti. Neukazuje ji
jako jedince odsouzeníhodného, spíše jako někoho, kdo se ocitá
na rozcestí a váhá, jakým směrem se dál vydat. Diana, která
své tužby nemá ujasněné ani utříděné, by chtěla působit
protřele a cynicky, ale teprve se to učí – právě postižení
této přechodové fáze je na filmu nejcennějším rysem.
V toku Schlesingerova vyprávění možná vycítíme příliš mnoho
sociologizujícího odstupu, chladného pozorování, avšak až
bezohledná upřímnost pohledu fascinuje stále. Jedině
minisukně, kterými kdysi Christieová šokovala, dneska
sotvakoho vzruší.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
