|
|
 Romantik
po padesátce je legrační
Básník, scenárista, pedagog a houbař Jaroslav Vanča vydává v
těchto dnech knížku fejetonů Pes na kolečkách a kočka v kapse.
Většinu textů čtenáři tohoto časopisu znají – léta totiž
vycházely v rubrice Zkraje týdne. Proč tedy podrobněji
nepředstavit také jejich autora – soudě dle ohlasů jednoho z
nejoblíbenějších, kteří do Týdeníku Rozhlas pravidelně píší.
Vystudoval jste dramaturgii a scenáristiku na FAMU a pět let
pracoval na Barrandově. Jak se filmař dostane k novinařině,
potažmo k fejetonům?
Tak, jako se po převratu vůbec leckdo stával někým jiným, aniž
by o to třeba stál. Kdyby byl tehdy Václav Marhoul, ostatně
můj spolužák, neprivatizoval Filmové studio Barrandov, dělal
bych možná dosud, co jsem do té doby dělal rád, dramaturgoval
a psal scénáře. Následná léta jsem strávil v rozličných
denících a spokojen jsem nebyl. Cítil jsem se být spíš
kritikem než novinářem, už kvůli tomu, že většina těch
mladých, kteří se po převratu dostali do novin, se vyznačovala
značnou mírou povrchnosti a s tím souvisejícím zbytnělým
sebevědomím. Úspěšné konkurzy na hned dva pedagogické úvazky,
na FAMU a na Literární akademii Josefa Škvoreckého, byly pro
mne v tomto smyslu vysvobozením. Pak už jsem si mohl psát
vesele a volně.
S vašimi fejetony se čtenáři Týdeníku Rozhlas setkávají už
desátým rokem. Kde hledáte témata a jak obtížně vaše texty
vznikají?
Rychlý podnět, těžké zpracovávání, tak jak tomu se mnou bylo u
básní a v současnosti třeba u scénářů. Fejeton má zvláštní
nároky: když téma vymyslím či „vyčtu“, není to pak ono. Tenhle
útvar chce zážitek, kontakt s lidmi nebo alespoň silný dojem.
Slova k němu pak táhnou sama jak špony k magnetu.
 V
řadě textů jste roztrpčeným komentátorem společenského
hulvátství – zejména ve vztahu k přírodě. Vypovídá nepříznivý
poměr mezi našimi tvořivými a znetvořujícími zásahy do krajiny
něco o nás obecně?
Že součástí naší biologické podstaty je nechtít vědět o
následcích našich činů? Dokonce ani neuplatňovat vůči nim
zpětnou vazbu? Je to povzneseností, indolencí nebo pouhým
blbstvím? Ze všeho, co jsem o tomhle přečetl, jsem získal
paradoxní pocit naděje v defétismu: Jsem přesvědčen, že na
záchranu životního prostředí a nás samých je pozdě. Ale přitom
trvám na tom, že tím pádem neplatí, že je to už jedno.
Před lety jste napsal básnickou sbírku Hrady spatřené, v níž
jste se vyznal z obdivu k Máchovi. Jak ho uctíte – v tomto
„máchovském“ roce?
Jaké uctívání? Vždyť je to paradox, celé to oslavování, Mácha
je, byl a bude guruem nejspíše pro individualisty a možná i
pro anarchisty v ranku literatury. Ať si ho vespolek oslavují
literární bafuňáři... Pro mne byla práce na zmíněné sbírce
dnešními slovy koncept – vlastní přespávání na zříceninách
jsem chápal jako rekognoskaci míst básníkových motivů, popudů
a vznětů, cílený pokus o jakousi meta-romantiku.
Máchův kraj, to je i Úštěk, vrch Sedlo a městečko Levín, kam
utíkáte z Prahy na chalupu. Čím je pro vás tento kus Českého
středohoří?
 Slovo
pitoresknost má vlastně dva významy, značí jednak malebnost,
jednak podivnost až bizarnost. Ten či onen význam je zde
vrchovatě naplněn. Pískovcové útvary v kokořínských dolech
jsou pitoreskní jaksi směrem dolů, stejná malebnost a
bizarnost ale vystupuje v okolních znělcových a čedičových
sopečných kupách směrem vzhůru. To či ono je vhodným milieu
pro romantika, jímž se stále ještě cítím být, leč tělo mi velí
postupně se s romantismem rozloučit. Chápete – být romantikem
po padesátce může být legrační. A mělo by to připadat legrační
samotnému romantikovi. Neodříkám se ale romantické myšlenky
vypustit jednou na tůrách mezi pískovcovými útvary duši...
Jako vyhlášeného mykologa se vás nemůžu nezeptat: porostou
letos?
Růst hub se dá předpovídat asi jako výbuchy sopek, navíc se
ptáte nepravého – já s větší oblibou sbírám všelijakou tu
žoužel, než že bych navštěvoval lesy v hříbkařské sezóně, kdy
jsou plné pragmatických houbožroutů. Ale ideálem je pro mě
čas, kdy je v lese druhová pestrost, kdy rostou houby jedlé,
jedovaté a hlavně ty nejčastější, tedy nepoživatelné. To si
pak doma s lupou, pinzetou a příslušnou literaturou pěkně
amatérsky zamykologizuju...
Milan Šefl
Foto František Hodonský |
