|
|
 Tomáš
Töpfer,
herec
Málokdo o sobě může říci s takovou jistotou jako vy, že je
„rozhlasové dítě“. Komu za to vděčíte?
Především mamince. Do rádia nastoupila v roce 1956 jako
písařka u dálnopisu, pak se postupně propracovávala různými
posty a redakcemi, až nakonec dělala produkční – i když
tenkrát se tomu tak samozřejmě neříkalo – v redakci zábavy. A
já se stal takovým živým inventářem rozhlasové budovy na
Vinohradské. Přišel jsem za maminkou ze školy na oběd do
rozhlasové závodní jídelny a pak už jsem v rádiu zůstal. Buď
jsem čekal, až maminka půjde z práce domů, anebo – když jsem
se stal členem Dismanova rozhlasového dětského souboru – až
začne zkouška. A tak jsem se po tom baráku potuloval. Znal
jsem ho dokonale, od garáží až po nejvyšší patro: všechna
studia, všechny zkratky, probíhačky, výtahy... Všichni mě
znali, věděli, že jsem kluk paní Töppferové, později dokonce
dismanče, a nechali mě být. Dnes dost dobře nechápu, jak mohli
nechat nějaké dítě bez kontroly pobíhat po rozhlasové budově,
ale říkám si, že to třeba nějak zařídila maminka. Určitě byla
klidnější, když jsem se toulal po rádiu, než abych trajdal
někde po ulicích.
Co vás v rádiu bavilo nejvíc?
Já měl nejradši pauzy. Přišel jsem třeba do studia, kde něco
nahrával pan Otomar Korbelář, sedl jsem si v režii do kouta,
díval se a poslouchal. Ale jak bylo čtvrt na tři, věděl jsem,
že o patro níž začíná odpolední frekvence ve studiu, kde se
nahrávaly rozhlasové hry. Tam, mezi studiem číslo 3 a 6, byla
taková čekárna nebo odpočívárna pro herce, kteří zrovna nebyli
u mikrofonu, říkalo se jí trolejbus. Staří rozhlasáci vědí,
proč. Byla to úzká průchozí místnost, naproti sobě u stěn
stály červené koženkové lavice, na nich posedávali ti, kdo
měli pauzu, a povídali si. Já se tam zase zašil někam do
koutka a poslouchal, co si vyprávěli. To vám byla taková
nádhera! Právě kvůli těm pauzám v rozhlasovém trolejbuse jsem
vlastně šel k divadlu. Jenže pauzy se zkracují. Na všechno je
málo času a zbylo jenom to natáčení. To je hrozná škoda.
Nedávno jsme si připomínali osmdesáté narozeniny klasika
rozhlasové režie Karla Weinlicha. Jak na něj vzpomínáte jako
ostřílený rozhlasový herec?
Musím říct, že jsem u Karla Weinlicha udělal kariéru.
Začátečníci u něj hrají vzteklé budíky, zatoulaná struhadla a
různé jiné předměty, pak se propracují ke zvířátkům, potom k
princům a princeznám, posléze ke králům a královnám a nejvyšší
meta je hrát vypravěče. A já jsem se propovídal a proštěkal až
k tomu vytouženému vypravěči. Aby ne, když s Karlem Weinlichem
držíme patrně světový rekord, protože spolu děláme už padesát
let! Poprvé mě režíroval, když mi nebylo ani deset. Jako každé
dismanče jsem dělal malé roličky typu „Ano, maminko, ne,
maminko“. Ale brzy mi náhoda přihrála jednu větší příležitost.
Karel Weinlich totiž začal točit seriál pro děti, který se pak
vysílal celé dva roky – měl tedy parametry toho, čemu se dnes
říká nekonečný seriál. Jmenoval se Dům bez čísla a jeho hrdiny
byly děti z jednoho domu. Točili jsme každé úterý odpoledne ve
studiu armádního rozhlasu v Dykově ulici, kde dnes sídlí Český
rozhlas 6. Mimochodem, právě tam jsem se tehdy sešel s hercem
Ladislavem Trojanem, který je dnes v angažmá u nás na
Fidlovačce.
Jak vzpomínáte na léta strávená v Dismanově souboru?
Z maminčina pohledu bylo dosaženo hlavního účelu – netoulal
jsem se po ulicích, k čemuž jsem měl sklony, ale byl jsem pod
dohledem a stýkal jsem se s dětmi z takzvaných slušných rodin.
Byli mezi nimi například Jiří Prager, vynikající dabér, nebo
zvukař Karel Nedorost, který dnes pracuje v Divadle Na
Fidlovačce, a spousta dalších kamarádů. S mnohými se často
vídám. Ale kromě toho řekněme výchovného aspektu mě léta u
dismančat samozřejmě naučila základy práce s mikrofonem. To se
mi velmi hodilo, když jsem zhruba v osmnácti začal pracovat v
rozhlase jako externí redaktor. Pokračoval jsem v tom ještě
nějaký čas i po nástupu na DAMU, ačkoli jsme měli zakázáno
pracovat „v oboru“, abychom se nezkazili. Ale mě strašně
bavilo natáčet reportáže a stříhat si je. Nešlo mi o výdělek,
vlastně jsem odevzdával práci jen za tu příležitost moci dělat
s mikrofonem. Takhle jsem se dostal například k Janu
Werichovi. A taky k Jiřímu Šlitrovi. Možná jsem byl poslední,
komu před svou nečekanou smrtí koncem roku 1969 poskytl
rozhovor. Jenže se mi nějak vypnulo nahrávací zařízení a z
celého Šllitrova povídání jsem nenahrál ani hlásek. Zato mě
před časem překvapil Robert Tamchyna, když v rozhlasovém
archivu našel rozhovor, který jsem tehdy dělal se slavnou
herečkou Leopoldou Dostalovou.
Svou dosud nejvýraznější roli v rozhlase jste shodou okolností
vytvořil nedávno. Je jí hlavní postava seriálu Jana Vedrala
Xaver.
To byla skutečně asi nejrozsáhlejší a taky nejdůležitější
role, kterou jsem v rádiu zatím vytvořil. Stál jsem před
otázkou, jak zahrát fantoma – člověka, který reálně existoval,
ale po kterém nezbylo prakticky vůbec nic, jen stín. Zajímavé
je, jak rychle minulost vyprchává z paměti, zvlášť když se
tomu trochu pomůže. O panu Mrázovi alias Xaverovi neexistují
písemné ani obrazové záznamy, vše je vymazáno, zničeno – a
přesto tenhle člověk přízračným způsobem ovlivňoval svou dobu.
Ale vzpomínky na něj jsou mlhavé, neurčité, vytěsněné z
paměti... Minulost si s námi dělá, co chce. Vezměte si, že já
vzpomínám na idylické časy, kdy jsem jako kluk běhal po
rozhlasových kancelářích, ale ti hodní strejdové, u kterých
jsem si mohl ťukat na stroji, psali a vysílali často strašlivě
lživé bláboly. Xaver nebyl sám.
Vaším učitelem byl Vítězslav Vejražka, ve své době uznávaný
herec, ale dnes ve stínu Högera, Kemra a dalších populárních
jmen. Proč u některých herců platí „Sejde z očí, sejde z
mysli“, a jiným se to nestane?
Když dnes přijímáme na DAMU nové studenty, zjišťujeme, že jim
často nic neříkají ani ta největší jména českého herectví. Oni
žijí v jiné době a dávná minulost je nezajímá. Těžko se na ně
můžu zlobit, vždyť já sám jsem měl k událostem, které se
odehrály padesát let před mým narozením, podobně vlažný vztah.
Obecně řečeno – herců, kteří nesejdou z mysli, je výrazná
menšina. Samozřejmě hodně záleží na tom, zda někdo zůstal
zaznamenán na filmovém páse nebo v televizních inscenacích. Z
prvorepublikových herců dnes známe už jen několik málo jmen,
která se proslavila právě díky filmu. A s naší současností to
bude za sedmdesát let zrovna tak, nedělejme si iluze. Ale
vůbec to neznamená, že ti, kteří netočí – nebo netočí tolik –,
jsou méně kvalitní. Jen nemají to štěstí, nejsou pro danou
dobu ten správný typ, nebo prostě nechtějí dělat nic jiného
než divadlo. A já si myslím, že i to je spravedlivá součást
herectví.
Milan Pokorný
Foto Robert Zlahohlávek
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 25. 5. |
