|
|
 Ivan
Němec, publicista
Šípková Růženka naruby
Dramaturgyně Václava Ledvinková připravila pro stanici Praha
původní rozhlasovou pohádku Spící princ (premiéra 9. května),
jejíž autorkou je rumunská dramatička Ana Ripka. Název
napověděl a počátek děje potvrdil, že budeme poslouchat
adaptaci známé Šípkové Růženky. Autorka v ní role hrdinů
otočila, pojala po svém a rozšířila čas děje. Přizpůsobí-li se
původní struktura díla novému uměleckému záměru, pak obvykle
očekáváme, že adaptovaný tvar přinese novou, ba třeba i vyšší
uměleckou kvalitu.
Pohádka Spící princ vskutku přinesla leccos nového, ale nejsem
si jist, zda se tím příběh, který kdysi zapsali bratři
Grimmové, posunul k vyšším estetickým hodnotám. Místo dcerky
se královským rodičům narodí chlapec. Příznivé proroctví
sudiček přeruší čaroděj kletbou, že se princův život završí
v den jeho sedmnáctých narozenin, kdy si do prstu vbodne
ostruhu. Třetí sudička pak v duchu klasické předlohy věštbu
poopraví; hrdina bude jen spát, než ho polibkem probudí krásná
dívka. Královský otec zakáže nošení ostruh a později přitvrdí,
když kočáry místo koní musí tahat voli. Mezitím princ Filip
dospívá a ukáže se – bůhví proč – že miluje ženské práce
a kuchařské knihy. Marně se dcera barona Šetřila, bohatá
Korunka, snaží dohnat ho ke sňatku, jímž by rozšířila svůj
majetek. Filip prchne ze svatební hostiny, potká čaroděje
s koněm a ostruhami, píchne se do prstu a máme za sebou
rozsáhlou expozici příběhu. Poté vypravěč oznámí, že uplynulo
sto let a do pohádky vstoupí nové postavy. Krásná princezna,
milující archeologii, touží prozkoumat tajemný hrad. Přemluví
k výletu i svého přítele, barona Pavla, jenž po vzoru gamblerů
prahne jen po hernách. A když pak princezna nalezne krásného
prince a svým polibkem všechny vzbudí, když Pavel
objeví Korunku a zasnoubí se s ní kvůli penězům a když král
pochopí, že bláznivá hudba charakterizuje dvacáté století, do
něhož se právě probudil, netřeba ani zvonec a pohádky je náhle
konec.
Autorka Spícího prince se nepochybně snažila posunout pohádku
do „aktualizované“ humorné polohy a režisér Vladimír Gromov se
tomu snažil pomoci, jak jen to šlo, i když mu text příliš
inspirace nenabídl. Pomyšlení, že existuje ještě spousta
klasických pohádek, které by se, nedej bože, mohly podobným
způsobem rozšiřovat a „stavět na hlavu“ jen kvůli pár vtipům,
mě poněkud děsí. |
