|
|
Za Čechy do srbského Banátu
Mezi ty, kdo se dlouhodobě zajímají o Srbsko, konkrétně o
české krajany žijící v Banátu, patří redaktoři Českého
rozhlasu České Budějovice Hana a Libor Soukupovi. Téma
zpracovali do působivého rozhlasového dokumentu, který koncem
roku 2008 odvysílala stanice Vltava. Následující text je
shrnutím jejich dosavadní práce. Dozvíte se v něm i to, co se
do dokumentu nevešlo.
 Útěk
z Krásného údolí
Naše cesta za krajany do Srbska vedla přes Rumunsko.
V rumunské části Banátu jsme v devadesátých letech zažili
fascinující setkání se světem tradiční české vesnice, který u
nás zmizel už někdy před stoletím. Tehdy jsme nevěděli, že i
kousek odtud, na druhé straně rumunsko-srbských hranic, žijí
krajané, a že nám i k nim jednou otevře cestu náš kamarád,
českobudějovický učitel Jaroslav Svoboda působící v Banátu.
Do mírné pahorkatiny jihovýchodní Vojvodiny se Češi stěhovali
od první poloviny 19. století právě z dnešního Rumunska. Často
to byli kolonisté, kteří přišli do rumunských hor za vidinou
lepšího života v rámci státem řízeného osídlování banátské
vojenské hranice. Místo vysněného ráje je tu však čekala tak
nehostinná a divoká krajina, že od tamních lidí dodnes
zaslechnete lakonickou vzpomínku, předávanou z generace na
generaci: „Tady byl samej les...“
Není divu, že někteří osídlenci tvrdé podmínky nevydrželi a
snažili se odejít do míst, kde by nemuseli získávat
zemědělskou půdu klučením staletých dubů, platit za skromnou
úrodu nekonečnou dřinou a žít v jazykové izolaci. Nejhorší
byla situace ve vesnici paradoxně zvané Schöntal, Krásné
údolí. A byli to právě schöntalští Češi, kteří se rozhodli
opustit hory a hledat nový domov v přívětivějších končinách u
nedalekého městečka Bela Crkva. Založili tady ryze českou
vesnici nazvanou Ablián nebo Češko Selo, Česká ves. Postupně
sem přicházeli osadníci i z dalších českých vesnic
v rumunských horách. Vůbec nejvíc se jich usadilo
v srbsko-české vsi Kruščice.
 Dva
světy
V rámci projektu, který svým grantem podpořilo i vedení
Českého rozhlasu, jsme zmapovali život krajanů jak v rumunském
(1998), tak v srbském Banátu (2008) a pro komplexnější pohled
jsme podnikli i reportážní cestu za Čechy do okolí
chorvatského Daruvaru (2000).
Rozdíly jsou zřejmé na první pohled. Zatímco rumunští Češi
žili po mnoho desetiletí v primitivních podmínkách a na
zavedení elektrického proudu si například ve vesnici Rovensko
museli počkat až do roku 1994, v dnešním Srbsku se měli
krajané podstatně lépe. Zatímco pro rumunské Čechy byl návrat
do staré vlasti cestou k lepší budoucnosti, v Jugoslávii měli
lidé pocit daleko větší svobody a vyšší životní úrovně než
Čechoslováci. Mnohem lépe než jejich čeští sousedé v Rumunsku
se také asimilovali. Když jsme se krajanů v Srbsku ptali, zda
někdy uvažovali o návratu do České republiky, setkali jsme se
až s nepochopením. Naproti tomu čeští obyvatelé rumunského
Banátu mluvili o staré vlasti s nostalgií a dojetím a každého
Čecha vítali jako milého příbuzného; vystřízlivěli až poté, co
podnikavá cestovka z České republiky zaplavila jejich vesnice
stovkami turistů.
Rozdíly jsou ale nejen v životní úrovni, vybavení domů a
infrastruktuře, ale i v tom, nakolik srbští a rumunští Češi
splynuli s okolím. Dodnes špatně prostupné rumunské hory totiž
odsoudily tamní vesnice k téměř úplné izolaci. Cestou od jedné
vsi k druhé vás může potkat leccos zlého, od uštknutí prudce
jedovatou zmijí až po útok nepříjemných ovčáckých psů, a tak
tu nebývalo zvykem vycházet do okolí. Setkali jsme se se
starými lidmi, kteří nikdy v životě nenavštívili sousední
českou vesnici. Minimální kontakty s rumunským jazykovým
prostředím i odlišnost obou jazyků vedly k uchování starobylé
češtiny, do níž se míchají jen některé rumunské technické
termíny.
V Srbsku jsme měli daleko větší problémy s tím, abychom
krajanům vůbec porozuměli. Dobře česky mluvili starší lidé,
zato děti míchaly češtinu se srbštinou tak vydatně, že jsme se
s nimi skoro nemohli domluvit. Učitel Jaroslav Svoboda,
vyslaný sem Českou republikou, nám potvrdil, že si do školy
musí nosit slovník. Většina dětí totiž pochází ze smíšených
manželství a v mnoha rodinách srbština převládá. „A víte, co
je nejhorší?“ shrnula situaci Jozefina Irovićová z městečka
Bela Crkva. „Když je otec Čech, matka Češka a s dětmi mluví
srbsky.
Ale co se dá dělat – takových rodin je tu dost.“ V tomto
kontextu je povzbudivá zpráva, že po období, kdy jeden český
učitel působil v Banátu střídavě na rumunské i na srbské
straně hranic, a výuka proto nemohla být příliš systematická,
vyslala Česká republika do této oblasti dalšího učitele na
plný úvazek.
Češi proti Čechům
Naši krajané v Srbsku však měli v posledních letech docela
jiné starosti než jak si udržet čistou češtinu. Občanská válka
z počátku devadesátých let 20. století se sice zdejší oblasti
nedotkla tak bezprostředně jako okolí chorvatského Daruvaru,
kde jsme mohli vidět celá pobořená města, ale i tady jsou
vzpomínky na těžkou válečnou dobu ještě živé. Starší lidé si
vybavují ochromující strach, který tehdy měli o své syny.
Rozhovory na toto téma byly pro místní tak skličující, že jsme
je často raději sami ukončili. Ladislav Tesar, starosta
vesničky České Selo, nám vypravoval, že se za války shodou
okolností ocitl právě nedaleko Daruvaru. Bojoval tam na srbské
straně nejen proti Chorvatům, ale i proti daruvarským Čechům,
s nimiž se ještě pár měsíců předtím přátelsky stýkal. Na
otázku, jestli ho napadlo, že tu stojí proti svým krajanům,
nám řekl: „Samozřejmě že jsem to věděl. Ale co jsem měl dělat?
Byla válka! Kdybych odmítl poslušnost, zastřelili by mě.“
 Bez
práce
„Domovinská“ válka znamenala konec dobrého života v srbské
Vojvodině. Ekonomická situace zdejších lidí je zoufalá.
V městečku Bela Crkva je více než šedesátiprocentní
nezaměstnanost, lidé jsou zatrpklí a zklamaní. Josefina Zuha
nám vylíčila poměry ve své rodině: „Starší syn pracoval, ale
teď už je dva roky nezaměstnaný. Ani druhý syn nemá práci.
Nevěsta dělala v bance, ale propustili ji, druhá nevěsta je
doma a načerno šije. Přítel nám dal pole, tak se snažíme
pěstovat cibuli a brambory, abychom trochu ušetřili.“
Chudoba ve městě Bela Crkva je patrná na každém kroku. Mnoho
domů je na prodej, ale nikdo je nekupuje. Nemovitosti na
venkově ztratily cenu; dům si tu můžete pořídit za 4000 eur.
Lidé pěstují, co se dá, chovají drůbež a za nejednou městskou
vilkou najdete chlívek s čuníkem. V obchodech je draho a
prázdno, jen kavárny na hlavní třídě žijí a po ulicích se
v teplejších měsících korzuje dlouho do noci. Staří ani nemají
mladým za zlé, že se baví: „A co mají dělat? Práce není, tak
ať si přes den pospí.“
Čeština paní Anny, srbské Maďarky
Čeští krajané se v této oblasti soustředili právě v okolí
městečka Bela Crkva. Přímo v něm jich dnes žije přes tři sta a
sídlí tu také krajanská organizace Matice česká. Těžko si
představit kosmopolitnější místo. V minulých staletích se tu
vystřídali Němci, Srbové, Rumuni, Maďaři, Italové, Arméni,
Rusové i Češi. Pětasedmdesátiletá Anna Kratohvilová je podle
jména Češka, ale chyba lávky. „Narodila jsem se tady, ale moji
rodiče byli Maďaři,“ říká pěknou češtinou „Doma se mluvilo
maďarsky, ale umím i srbsky. Pak jsem se vdala za Čecha,
z lásky k němu jsem se naučila česky a on se naučil maďarsky.
Ze všeho nejdřív jsem se učila české písničky, jen psát česky
neumím, to mi nikdy nešlo. Četla jsem i české knížky, hlavně
dětem básničky, ale na ty velké romány mi moje čeština
nestačila. Muž byl předseda České besedy, a tak celá naše
rodina hrávala divadlo. Účinkovala jsem ve hrách Madla
z cihelny, Manžel v kleci, Manžel v base. Byly to samé
veselohry, protože naši lidé nemají rádi nic smutného. A
s dětmi doma jsme mluvili srbsky,“ uzavírá náš rozhovor před
katolickým kostelem v městečku Bela Crkva Anna Kratohvilová. K
dokreslení zdejšího babylonu dodejme, že bohoslužbu, která
v kostele právě skončila, vedl maďarský kněz srbsky a jeho
ovečky zpívaly v češtině. Pan farář se už prý začíná učit
česky.
Kam na dovolenou? Do Srbska!
Hodně našich krajanů žije ještě v okolních vsích: ve velké
česko-srbské vesnici Kruščice, kde jich je na tři sta, a
v Českém Sele. Tato umírající vesnička bývala, jak název
napovídá, ryze česká, ale dnes má jen čtyři desítky obyvatel.
Není tu obchod, škola ani hostinec, ale s pomocí našeho státu
se tu pustili do budování malého národopisného muzea a
ubytovny pro turisty. Výlet do této oblasti ale neuspokojí
každého. Na rozdíl od malebných rumunských hor a romantického
koloritu tamních českých vesnic nemají České Selo ani Kručšice
mnoho lákadel. Snad jen sympatické městečko Bela Crkva a
okolní jezera by mohla být pro české turisty atraktivní.
Daleko nejpříjemnějším zážitkem však zůstává setkání
s krajany, kteří jsou vůči návštěvám ze staré vlasti vesměs
srdeční a pohostinní.
Pomalu, ale jistě se objevují kontakty s Českou republikou.
Čtyřicet srbských Čechů navštívilo v roce 2007 na pozvání
městského úřadu jihočeskou Hlubokou nad Vltavou. Mnozí se
k nám tehdy podívali poprvé v životě. Krajanům pomáhá i
Královéhradecký kraj, který podporuje na studiích v České
republice dceru Ladislava Tesaře z Českého Sela Kristýnu. Ta
letos maturuje na Biskupském gymnáziu v Hradci Králové a kraj
by jí chtěl pomáhat i při studiu na vysoké škole. I když tyto
jednotlivé akce nevyřeší těžkou situaci našich krajanů
v Srbsku, alespoň vědí, že jsme na ně ve staré vlasti
nezapomněli. A všechno se pomalu obrací k lepšímu: v závěru
loňského roku byla zrušena vízová povinnost pro Srby cestující
do Schengenského prostoru a Srbsko je zase o krůček blíž
k normálnímu životu.
Hana Soukupová, Libor Soukup, redaktoři ČRo České
Budějovice
Snímky Libor Soukup
|
