|
|
 Jak
se vede po smrti
Otakar Votoček se věnoval chemii, když v devětašedesátém roce
emigroval. V Holandsku dostal příležitost pokračovat ve své
profesi, ale přesto jej přepadla deprese – sílil u něho pocit
promarněné existence. Nakonec se rozhodl pro rázný řez a
vstupem na filmovou fakultu nechal za sebou celý svůj
dosavadní život. A opět zasáhl osud. Z aktivního života jej
málem vyřadilo těžké zrakové onemocnění. Přesto se nevzdal.
 Ve
čtvrtek 8. července (ČT2, 21.00) spatříme jeho celovečerní
debut Křídla slávy (1989). Film ve své době získal mohutné
ovace, nyní jej můžeme hodnotit již střízlivěji, ale přesto je
nepochybné, že k nám přichází nápadité podobenství, které
zvídavě převrací některé ustálené stereotypy, zvláště ten, že
za každé provinění následuje zasloužený trest – když ne
pozemský, tak jistě na věčnosti. Votoček přichází se zcela
odlišným výkladem: jak se bude člověku vést po smrti, záleží
jedině na věhlasu, který zanechal mezi živými. Dokud setrvává
v lidské paměti, má zajištěn pobyt ve studeně vyhlížejím
hotelu. V opačném případě mizí do nenávratna, odplouvá po
jakési podsvětní řece, jakoby vzaté rovnou ze starořecké
mytologie. Votoček tedy záměrně otáčí naruby staré pořekadlo,
že světská sláva – polní tráva. Avšak i vědomí slávy může
provázet notně trpká příchuť.
Křídla slávy vycházejí ze situací mnohdy paradoxních. Mnozí
zesnulí totiž v záhrobí pobývají v podivných dvojicích – i se
svými vrahy. Votoček upozorňuje, že řadu bezvýznamných lidí,
kteří by jinak zůstali v anonymitě, proslavil jedině násilný
čin, už od dob antického žháře Hérostrata. Tak je uspořádána i
ústřední dvojice vyprávění, samolibý filmový herec (hraje ho
Peter O'Toole) a jeho vrah (mladičký Colin Firth), který
osudný čin spáchal v rozrušení nad tím, že zmíněný herec vydal
jeho rukopis jako vlastní knihu. Nejedná se ovšem o úplně
převratné pojetí, třeba už ve filmu L‘Inferno z roku 1909 se v
pekle rovněž vyskytují dvojice osudově spjaté – třeba zločinec
i jeho oběť, i když ta by tam logicky vzato patřit neměla.
Votoček věrohodně postihuje manýry namyšlených celebrit.
Podobenství o světě, kde nerozhoduje mravnost pohnutek, ale
jedině popularita, vykazuje působivé okamžiky. Občas sice
problikne začátečnická nejistota, zakrývaná snahou působit za
každou cenu neotřele či bizarně, avšak často schází jen onen
příslovečný krůček, abychom mohli mluvit o díle skutečně
objevném.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
