|
|
 Jan
Svěrák,
filmový režisér
Trvalo dost dlouho, než jste se v Kukym opět propracoval
k vlastnímu autorství. Čím to je? Ostychem? Tatínkovou silnou
autorskou osobností?
Táta píše nádherné scénáře, je štěstí, že mám takového autora
v rodině. Myslím, že mi ho kdejaký režisér závidí. Ale jeho
příběhy jsou dost realistické, takže se při jejich převádění
na plátno nemůžu vyřádit, jak bych chtěl. Musím být pokorný a
ctít příběh. Když si teď dal táta pauzu a píše krátké povídky,
využil jsem toho a zkusil si napsat příběh sám. A to takový,
aby mi umožnil to „blbnutí“, po němž jsem od Ropáků asi
vskrytu toužil.
Přitom jste se sám podílel na scénářích jiných tvůrců…
Vím dobře, že nejsem rozený scenárista. A proti tátovi ani
scenáristův stín. Proto jsme si ke spolupráci vždycky přibíral
nějakého kolegu – u Akumulátora to byl Honza Slovák, u Jízdy
zase Martin Dostál, který se mnou později režíroval i dokument
Tatínek. V případě Kukyho jsem to také zkoušel, ale poznal
jsem, že aby to bylo opravdu po mém, budu se do toho muset
pustit sám.
Kuky je bezesporu výjimečný snímek – svědčí o tom i fakt, že
byl pozván na karlovarský festival. „Dřímalo“ ve vás téma
Kukyho delší dobu?
První záběry jsem natočil v roce 1997, při záplavách na
Moravě. Měli jsme psa a člun a udělali pár scén, jak se pes
zachrání ze zatopené vesnice. Dlouho jsem potom zkoumal, jak
ten příběh vyprávět dál, aby zůstalo vyprávění čisté, bez
lidského příběhu, jen z pohledu psa. Vzniklo několik verzí
scénáře, do filmu se dostaly další postavy, inspirace světem
výtvarníka Františka Skály. Úhel pohledu nízko u země a
prakticky bez lidí zůstal, jen se to vyvinulo v příběh o
plyšákovi. Pes tam ještě pořád vystupuje, ale má vedlejší roli
a materiál natočený na Moravě před třinácti lety se do
hotového filmu nakonec vůbec nedostal.
Scénář umožnil, že ve filmu našla tvůrčí prostor vaše rodina,
byl to jeden z motivů, kvůli němuž jste se do něj pustil?
 To byla náhoda. Ondra ve filmu hrát nechtěl, ale bylo mi líto
trávit tolik času s cizím chlapečkem a doma zanedbávat
vlastního. Zkusil jsem, jak bude hrát, a byl dobrý, ale pořád
se mu filmovat nechtělo. Pak se natáčení odložilo o rok a
Ondra vyrostl. Když jsem se ho posléze zeptal, už změnil názor
a řekl: „Aspoň budeme spolu.“ Věřím, že to fakt dělal jen pro
mě a že z něho nebude dětská herecká hvězda, protože to je moc
těžký ruksak pro tak malého tvora. A táta? Toho jsem jen
požádal, jestli by mi pracovně nenamluvil dialogy, aby podle
nich loutkoherci mohli při natáčení hrát. Nakonec jsme si na
jeho hlas všichni zvykli a už se nám nechtělo, aby kapitán von
Hergot, jak se jeho postava jmenuje, mluvil jinak.
Film vznikal trochu v ústraní, moc se o něm nevědělo, o to víc
překvapil. Mimo jiné i neobyčejnou pracností, kterou bylo
třeba na jeho realizaci vynaložit. Jaké to bylo vrátit se po
letech tak trochu k „ropákovské“ – samozřejmě zjednodušuji –
hravé stylizaci?
Máte pravdu, že jsme si báječně vyhráli. Ale ta pracnost nás
zaskočila. Místo pětatřiceti plánovaných dní se točilo sto
dní. A to udělá do rozpočtu pořádnou díru. Film jsem tajil z
prostého důvodu – první dva roky příprav a natáčení jsme
netušili, jestli to vůbec bude fungovat. Je to přece jen
experiment. Teď mi to budete asi těžko věřit, ale byly
okamžiky, kdy jsem přemýšlel, kolik natáčení zatím stálo a jak
ty peníze budu vracet.
Zdá se ale, že náročnost filmu je trochu v rozporu s vaší
spontánní chutí „hrát si“ – nebo ne? Pořád vás to bavilo, i
přes tu námahu?
Míň, ale bavilo. Nebylo to válení na mechu se stéblem trávy
mezi zuby, jak jsem si představoval. Byla to cesta
neprobádaným terénem, kde jsem se často museli prosekávat a
někdy i vracet, ale bylo to dobrodužství. Takových filmů si
člověk v životě moc nenatočí.
Tatínka jste už mockrát režíroval, jak se vašim pokynům
podřizoval syn?
Ono je to v mnohém podobné. Oba jsou v podstatě neherci, i
když táta je neherec s letitou zkušeností. A jako neherci
potřebují oba víc než profíci atmosféru důvěry a určitou
pomoc, aby se udrželi v náladě příběhu a mohli zazářit nějakou
opravdovostí. Ta důvěra přichází jaksi sama s láskou mezi
otcem a synem a ta nálada se dobře udržuje, protože je oba
dobře znám a vím, jak jim asi právě je a co by jim třeba mohlo
pomoci.
Film typu Kukyho bude v karlovarské hlavní soutěži dost
výlučná záležitost, jaký z toho máte pocit?
Pravda, moc loutkových filmů na výběr pořadatelé asi neměli.
To bude velká legrace, až se v hlavním sále setmí a před
dospělým publikem začne poskakovat ten náš Kukýsek. Ale těším
se na to moc, protože ve Varech je tradičně skvělé a přející
publikum, které se chce bavit, a tak doufám, že si ten film s
nimi znovu hezky užiju.
Několikaleté pauzy mezi vašimi filmy prozrazují, že velice
zvažujete volbu svých témat. Určitě pro vás není
nejdůležitější, abyste za každou cenu točil. Nepůsobí vám tato
pečlivost existenční problémy?
Nikdy jsem větší problémy nezažil. Snad jen kolem Jízdy jsme
se museli trochu uskromnit a dost často se v té době u nás
jedly jen špagety s kečupem. Jinak jsou ty pauzy spíš výhodou.
Hledám, dokud si nejsem jist, že mě téma bude opravdu bavit.
Pak to není práce, ale zábava, spíš takový koníček. A protože
netočím tak často, tak mě to nemůže omrzet.
Co je pro vás rozhodující? Osobní zájem o téma, nebo žánr, na
který právě máte chuť?
Je to vždycky stejné. Když ten příběh někomu v pár větách
vyprávím, musím cítit svírání v krku. To je to znamení, že mě
téma bere a že mě film bude bavit.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Falcon
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 29. 7. |
