|
|
 Gustav
Mahler a iniciační Vysočina
Jedno jméno propojí 7. července vysílání Českého rozhlasu 3 –
Vltava. Den s Gustavem Mahlerem bude připomínkou i oslavou
toho, že před rovnými sto padesáti lety se v Kalištích u
Humpolce narodil skladatel, který v mnohém předběhl svou dobu.
Mahlerovi budou věnovány pořady připravované vltavskou redakcí
vážné hudby (pozvánku k poslechu jednoho z nich čtěte na
protější straně), přispěje i redakce literární, která
připravila také třídílný dokument Miloše Doležala nazvaný
Mahler Gustav z Kališť.
Smutný pierot
„Od čtyř let jsem pořád provozoval hudbu a komponoval, i když
jsem ještě neuměl hrát stupnice.“ Tak popisuje
šestatřicetiletý Gustav Mahler (1860–1911) intuitivní počátky
svého hudebního vývoje. Není důvod mu nevěřit – známe ostatně
jeho nejranější fotografii, kde je zachycený v jihlavském
fotoateliéru: pětiletý, sotva větší než nalevo stojící židle,
jednou rukou drží klobouček, druhou „jistí“ na židli ležící
notový záznam. Možná písnička věnovaná matce, možná jen volný
trs tónů.
Ten malý židovský chlapec na snímku připomíná smutného
pierota, melancholického samotáře, křehké ptáče, poznamenané
jakýmsi nepopsatelným bolem a existenciálním strachem. Přitom
žije v zajištěném rodinném prostředí (ambiciózní otec Bernard,
který se z venkovského povozníka vydrápal až na jihlavského
obchodníka, stále zvětšuje svůj kapitál a rozšiřuje
provozovny), Židé už nejsou v monarchii separováni a bez
možnosti stěhovat se jako doposud, a ještě se nenarodil
Hitler. Je to příznivá doba pro talentovaného židovského
hudebníka z provincie, kterému se za pomoci rozličných andělů
v lidské podobě otevírá svět – nejdříve Praha a následně i
Vídeň.
 Krajina
zneklidňující i tišící
Ale jakýsi vrostlý osten úzkosti v něm bude vězet už napořád.
Můžeme se planě dohadovat o traumatizujících zážitcích
z dětství – častá úmrtí sourozenců a zvlášť milovaného bratra
Ernsta, domácí násilí a časté roztržky mezi rodiči („hodili se
k sobě asi jako oheň a voda“), panovačný otec i hledání
vlastní identity, vzpomeneme-li na jeho známý výrok o trojím
vyhnanství (jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci a
jako Žid na celém světě).
Ale pak tu byla zneklidňující i tišící krajina Vysočiny, která
Mahlera obklopovala patnáct let, což je v jeho krátkém životě
podstatná a formující etapa. Vysočina jihlavská s německým
jazykovým ostrovem, se synagogálními zpěvy, katolickou
liturgií a vojenskou kapelou, ale také český vysočinský venkov
a jízdy za příbuznými a přáteli, lidové slavnosti, venkovské
tancovačky i vytrubování postilionu. Máme nespočet důkazů, že
Gustav Mahler tuto krajinu důvěrně poznal a čerpal z ní. A
v jeho symfoniích nacházíme usvědčující místa, kterak Vysočina
„vstoupila“ do díla. Vysočina je krajinou elegickou a
zvrásněnou do dramatického reliéfu. Kolektivizace padesátých
let a novodobé budovatelství leccos zničily a proměnily se i
charaktery místních lidí, ale i přesto tam můžeme dodnes
nacházet stopy Mahlera, jeho rodu a hudby. Je to až
překvapující – sto padesát let od jeho narození, a přesto
„číst“ Vysočinu skrze Mahlera není až tak nemožné. Zvlášť když
v té krajině od narození žijete.
V Kalištích
Prudká zatáčka nad kostelem se ohýbá podél hospody – rodného
domu Gustava Mahlera. Bronzová deska osazená na průčelí v roce
1960, Knoblochův ostře řezaný profil Mahlerovy tváře – výrazně
modelovaná lebka potažená tenkou kůží, vystouplá čelist, ostrá
skoba nosu, vysoké nervní čelo, vlasy sčesané na zátylek.
Mahler se tu narodil 7. července 1860 jako druhorozený.
Prvorozený Isidor se rok před tím utopil ve studni na dvoře.
Původní hostinec v roce 1937 vyhořel, tento je postaven na
stejných základech. Z dětství si pamatuji hostinskou paní
Kratochvílovou (chodili jsme sem na žlutou limonádu a
tatranku) i na její krabici plnou dopisů od ctitelů Mahlerovy
hudby a novinových výstřižků. V obchodních záznamech otce
Bernarda Mahlera čteme i jméno místního ševce Kořenáře – byl
zřejmě levnější než konkurence ve městech, a tak jeho služeb
využívali Mahlerové i po přestěhování do Jihlavy. Dodnes tu
Kořenářovi bydlí. Vinopalna, kterou měl v Kalištích pronajatý
Gustavův otec, už nestojí. Ale na cestě směrem na Ledeč,
vedoucí náhorní plošinou mezi břízami, je možné o polednách
zahlédnout stín koněm taženého vozu, který mezi slámou veze
klavír.
Na půdě s klavírem
Ledeč nad Sázavou. Posázavské městečko rozťaté řekou, hrad,
kostel, synagoga, vydlážděné náměstí. Odtud pocházela
Mahlerova matka Marie Hermannová, dcera majetného obchodníka a
mydláře. Právě v Ledči se s ní seznámil na jedné ze svých
rozvážek lihovin „učenec na kozlíku“ Bernard Mahler. To Marie
přinesla do manželství velké věno, což Bernardovi umožnilo
pořídit si v Kalištích domek s hostincem. V Ledči byl po
narození Gustav obřezán kohelem Davidem Krausem, Ledeč se pro
něj stala místem i jinak iniciačním – při jednom pobytu u
prarodičů, kterým Bernard posměšně říkal „vévodové“, se
čtyřletý Gustav ztratil a byl nalezen na půdě domku, jak
břinká do klavíru. Při cestě do Jihlavy si nástroj doslova
vyplakal, a tak druhý den pro něj Bernard poslal povoz. Jaké
to zisky podivuhodnou hrou osudu – první klavír vezený z Ledče
do Jihlavy hrbolatou Vysočinou, ale také Marie Cihlářová
pocházející z Pavlova u Ledče, která sloužila v rodině Mahlerů
a malému Gustavovi zpívala české lidové písně...
V mahlerovském vysočinském stopování bychom mohli pokračovat a
vyprávět – třeba o tom, jak jsme před lety s mahlerovským
badatelem profesorem Rychetským objevili ve vsi Chmelná ve
staré stodole zdivo bývalé synagogy, ve které zpíval první
známý mahlerovský předek Abraham Jakob, a obyvatel domu se
stodolou, devadesátiletý Ladislav Staněk, si pak nemohl
zvyknout na výpravy mahlerovců z celého světa. Nebo o Želivě a
kamarádu Emilu Freundovi, o Jihlavě s domem Mahlerů ve
Znojemské ulici, o Lipnici s výčepem příbuzných Bondyů (kam
později docházel hrát karty Jaroslav Hašek), o židovském
hřbitově v Humpolci s hrobem Gustavovy babičky, o Habrech
s domem Steinerů...
Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 – Vltava
|
