|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Víte, že...
v jednom gramu země žije jeden milion bakterií?“ zeptal se mne
na večírku nějaký mladík. V čekárně u lékaře se ptala sestra
pacienta, jestli ví, že Mongolsko je největším státem, který
nemá přístup k moři. Pacient to netušil. Nenechal se však
odradit. Zeptal se sestry, zda ví, že kdysi neexistovala pravá
a levá bota. Sestra dostala komplex a zmizela v ordinaci.
Lékaře, který mi měřil tlak, zajímalo, zda je mi známo, že
žena spotřebuje v průměru dva a půl kilogramu rtěnky za život.
Když jsem opouštěl ordinaci, ptal se, jestli vím, že Julius
Caesar, Napoleon, Alexandr Veliký, Dickens, Elton John a
Richard Burton trpěli na epilepsii.
„Víte, že čtyřleté dítě klade v průměru čtyři sta otázek
denně?“ vyhrkl na mne rozjařený pojišťovací agent.
Pak přidal informaci o tom, že rok 1961 byl posledním datem,
které bylo možno číst z normálního pohledu, z pozice vestoje
na hlavě. Soused inženýr mne omráčil ve výtahu jinou moudrostí
– po třítýdenní dovolené klesne inteligenční kvocient až o
dvacet procent. Muž, který přišel opravit televizi, odhodil
brašnu s nářadím na zem a zeptal se nás, kolik gramů váží
mozek. Když viděl, že s ženou nemáme ani ponětí, s radostí nás
poučil – je to 1300 gramů. Nahlédl do televize a oznámil nám,
že mozek je až na 280 gramů složen z vody.
Mé poznámky, že záleží na tom, čí mozek to je, si ani nevšiml.
Práci však musel přerušit. Při pohledu na kabely si vzpomněl
na to, že mozek spotřebuje méně energie než stowattová lampa.
Poté, co nám doporučil, abychom si koupili novou televizi,
pravil, že člověk tráví v průměru dva týdny svého života
líbáním a víc než pět let života sněním.
Ještě na chodbě nám chtěl cosi sdělit, ale přibouchli jsme
včas dveře.
„Víte, že muži páchají třikrát častěji sebevraždu než ženy?“
tázal se mne zubař při práci na mé pětce vlevo dole.
Protože jsem nemohl mluvit, maje plnou pusu jeho nástrojů, dal
jsem mu znamení, že jsem informaci přijal.
„Víte, že ženy se o sebevraždu pokoušejí dvakrát až třikrát
častěji než muži?“ vybafla na mne lékárnice, když jsem ji
žádal o prášky proti bolesti.
Když jsem opouštěl lékárnu, zaslechl jsem, jak se ptá hloučku
nachlazených pacientů, zda vědí, že krávy dávají více mléka,
když poslouchají hudbu.
„Víte, že devadesát procent žen, které vstoupí do obchodního
domu, jde okamžitě doprava?“ zaútočila na mne úřednice v bance
se svou internetovou znalostí.
„Víte, že pokud prase dostane k jídlu čokoládu, vyvine se u
něho talent hrát videohry?“ zeptal se mne časopisecky sečtělý
daňový poradce.
Když jsem pokrčil bezradně rameny, zeptal se, zda vím, že
pokud při loupání cibule budu žvýkat žvýkačku, nebudu muset
vůbec plakat. Měl jsem sto chutí přiznat, že i bez cibule je
mi po všech těch informacích do pláče, ale raději jsem mlčel.
V televizi oznamoval bezdůvodně rozesmátý moderátor, že pokud
znásobíme číslo 21 978 čtyřmi, bude výsledek 87 912, což je
naprosto stejné číslo čteno pozpátku.
V rádiu tvrdila moderátorka, že pokud vezmeme do ruky pavučinu
a podaří se nám ji rozmotat tak, že z ní bude jedno jediné
vlákno, bude tak dlouhé, že obepne dvakrát zeměkouli.
V novinách byl na první stránce článek o tom, jaké šance by
měl jistý senátor při volbách, pokud by jeho protikandidátem
byl Ježíš Kristus.
Známý měl v telefonním záznamníku informaci o tom, že Leonardo
da Vinci byl schopen jednou rukou psát a druhou zároveň
malovat. Teprve pak se ozvalo pípnutí.
Redaktor, jemuž jsem přinesl tento fejeton, mne vybízel, abych
vynásobil 142 857 sedmi. Když jsem to odmítl, pravil, že je to
škoda, protože by mi vyšlo číslo 999 999. Chtěl mne ještě
překvapit sdělením, že každý čtvrtý Američan byl už jednou v
televizi, ale pomstil jsem se mu sdělením, že průměrný ledovec
váží dvacet tisíc tun. Urazil se a zmlkl.
Mé chování však nezůstalo bez následků. Oznámil mi, že tento
text se do novin bohužel nevejde. Redakce prý potřebuje víc
prostoru na rozšíření populární rubriky, z níž všechny ty
úžasné a pro život tak nezbytné informace pocházejí.
Jmenuje se – Víte, že... |
