|
|
Každá chvíle může být výjimečná
 Italský
komik Roberto Benigni, jenž kdysi začínal jako herec u Jima
Jarmusche a poté se proslavil vlastními projekty jako Život je
krásný, chce až umanutě prokazovat, že zvládá i žánrově
odlišné polohy – a svá díla vytrvale posouvá ke zvážnělé
dikci, zpravidla k hranicím melodramatu. Je tak tomu i ve
filmu Tygr a sníh (21. 7., ČT2, 20.30), kde kombinuje
zmatkařství a dojemnost, v obou případech se zdůrazněním
všespasitelné lásky, která zachraňuje i léčí, navíc přidává i
snové sekvence, v nichž je možné cokoli, třeba i vystoupení
písničkáře Toma Waitse.
 Ústřední
postavou je potrhlý Attilio, učitel básnění a navíc aktivní
veršotepec, jehož ztělesnil sám režisér. Natolik miluje
Vittorii (Nicoletta Braschiová), odmítavou a snad i
přehlíživou kolegyni novinářku, že se za ní vypraví i do
irácké nemocnice, kde se zotavuje z těžkého zranění. Do této
země stále zmítané násilnostmi se přesunula proto, aby
dokončila knihu o iráckém básníku Fuádovi (Jean Reno), a
osudným se jí stal jeden z nesčetných výbuchů.
Benigni svého donkichotského Attilia vybarvuje obvyklými tahy:
opět si všimneme přemrštěné gestikulace, popobíhavé chůze i
vodopádů zajíkavé řeči, jimiž zahlcuje své okolí i tehdy, když
se sotva dočká nějaké odezvy – ať již je to při pobytu u
bezvědomé Vittorie, nebo v americkém zajateckém táboře mezi
samými Iráčany, kde se nedopatřením ocitne. Attilio se stává
jakýmsi ztělesněním ideje, že výjimečná je vlastně každá
chvíle, nejen ta, kdy poletující ptáček usedne na rameno.
Neodbytná, jakoby maniakální zarputilost, s níž si Benigniho
hrdina odmítá přiznat to, co uznávají ostatní, nakonec slaví
úspěch. Nutí každého kolem sebe, aby se mu přizpůsobil,
častěji se stává rozbuškou dění nežli jeho překvapeným
činitelem. Stačí si vybavit, jak do Iráku pronikne coby
falešný lékař, když zjistil, že žádné letecké spoje tam
nevedou, jak cestuje všemi možnými dopravními prostředky,
které neváhá uzmout, ať již je to havarovaný autobus nebo
„zaparkovaný“ velbloud. A Benigni rozdmýchává pravé divy
vynalézavosti, svého hrdinu sleduje třeba při získávání
nedostatkových léků – a domýšlí to všechno k absurdnímu
zauzlení, když jej v jeden okamžik, obaleného pásy náplastí,
lahviček a tub, zastaví americká hlídka, vidící v něm
teroristu...
Jan Jaroš, filmový publicista |
