|
|
 Petra
Hůlová,
spisovatelka
Vaše poslední kniha Strážci občanského dobra se u kritiky
nesetkala s právě nejpříznivějším ohlasem. Chrání vás hormony
těhotenského štěstí před zklamáním z kritiky?
No... myslím... že asi trochu chrání. Asi bych nemluvila o
zklamání, protože mě překvapil ohlas, kterej ta knížka měla.
Recenze vyšly ve všech velkejch denících, navíc v příloze
Lidových novin Orientace stálo čtyřem kritikům za to se touhle
knížkou zabývat. V recenzích kritici poukazujou na různý
momenty – někomu se líbí první půlka, a druhá ne, někomu
naopak. To mě utvrzuje v názoru, že každý to vidí trochu jinak
a že se nejedná o nějaké pochybení, na kterém by se všichni
shodli.
Je nějaký kritik, na jehož názor hodně dáte? Že si řeknete,
když už ten něco takového napsal, tak se nad tím musím vážně
zamyslet...
Vážím si určitě hlasu Jiřího Peňáse, který sice zrovna o téhle
knížce nic nepsal, ale jeho názor mě vždycky zajímá. Musím
jmenovat i Josefa Chuchmu a Petra Fischera a taky mě zajímá
Jakub Horák. Jeho recenze jsou sice hodně ostrý, ale
razantnost jeho hlasu mě baví. Ten moji poslední knížku úplně
sjel – myslím, že neprávem.
Je pro vás důležitý i názor rodiny? Manžela, rodičů...?
Z prvních knížek jsem rodičům úryvky četla, protože mě ten
ohlas zajímal. Většinou byl příznivej, až na reakce mojí mámy
na Umělohmotnej třípokoj, což je knížka
s eroticko-pornografickou tematikou. Máma nechtěla, aby to
vyšlo, tehdy jsme se trošku kolem toho chytly. Manžel občas
něco z mých rukopisů čte, ale nijak systematicky.
Jak prožíváte období, kdy knížka vyjde a vy nesete svou kůži
na trh? Ať chcete, nebo ne, vyjevujete něco ze své intimity.
Zajímá mě, jestli s vlastním odhalováním nemáte trochu
problém. Dáváte si totiž velmi záležet, abyste řekla – toto
jsou moje postavy, žijí si vlastním životem, s těmi já nemám
nic společného...
Samozřejmě vycházím ze svých zážitků, z toho, co jsem prožila,
ale také viděla, slyšela, četla... Nic víc k dispozici nemám.
To, co píšu, vychází ze mě, a musí to samozřejmě nutně
vypovídat i o mně, o tom, co si myslím. Ale je to pochopitelně
transformovaný, a já neumím – a ani nechci – říct přesně jak.
Autobiografickému psaní, které takzvaně vychází ze života, se
vyhýbám, vždycky je to maska nebo převlek, kterej si oblíkám.
Tam někde jsem taky, ale tyhle spekulace nikam nevedou. Jde o
to, jestli je ten text nějakým způsobem zajímavej, a to, co já
žiju nebo jaká jsem, je jedno.
Váš poslední text považuji za jeden z nejlepších, co jste
napsala. Při líčení fiktivního města Krakova jsem měla občas
pocit až orwellovského líčení světa, ovšem nahlížený jakoby
z druhé strany: svět viděný dětskýma očima, nekritickým, už
vymytým mozkem.
Přesně nevím, co tím orwellovským viděním světa rozumíte.
Jestli tím myslíte reflexi života v nesvobodě...
...popis totality, organizovanosti, ale hlavně popis
prostředí, které evokuje nejen Orwella nebo Sorokina, ale taky
Strugacké...
Nebráním se tomu, co vám to připomíná. Co se týče popisu
života v takovýmhle nesvobodným režimu, to je pravda, tím se
zabejvám...
V téhle souvislosti se mi zdají i výtky kritiků o
nezakotvenosti hlavní postavy nepřípadné. Proč byste měla
postihovat motivaci, když hlavní postavě řekli – takový je
svět a tohle si o něm budeš myslet...
Tu postavu nahlížím jak zevnitř, tak zvnějšku. I když to celé
píšu v první osobě, je hlavní postava viděná i z odstupu.
Myslím, že potřeba znát motivovanost postavy je takového
ražení jako potřeba vždycky všemu v životě rozumět a mít to
jasný a přehledný. Ale tak to nefunguje. Já sama tý postavě
zčásti rozumím i s ní v jistých momentech souhlasím, zčásti je
mi protivná a místy ji vůbec nechápu.
Spíš než stvořitelka jste pozorovatelka...
Někdy se mě lidi ptají, jestli při psaní vycházím z rozhovorů
s lidmi, ale já nejsem žádnej extrovert a pozorování je to
hlavní, co mám. Nikoho nezpovídám. Jen se koukám kolem sebe.
Jsou vůbec Strážci občanského dobra kniha o naší současnosti,
lépe řečeno o nedávné minulosti – socialismu? Není to spíše
brutální vize naší nejisté, možná apokalyptické budoucnosti?
Ta knížka se dá číst různě, byl to úmysl, a já bych k tomu
nerada poskytovala klíč. Je to obojí – i pokus o postižení,
alespoň fragmentární, časů socialismu a doby krátce potom, i
motivy, který jsou vlastně fantastický, a díky tomu se to
žánrově špatně vymezuje, protože tam píšu i o věcech, který se
nikdy nestaly ani se v tý době stát nemohly. Já jsem se
prostřednictvím těchhle momentů pokoušela o určitou
metaforičnost, zobecnění... Nechtěla jsem jen publicisticky
dokumentárně zreflektovat tu dobu, ale dát tomu nějaký širší
rámec. Najít právě tuhle polohu, kdy jde jednak o jakýsi
pseudodokument, a zároveň vizi čehosi, to bylo to nejtěžší, co
psaní týhle knížky obnášelo.
Alena Sojková
Foto David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 13. 7. |
