|
|
Jak nám stárnou písničkáři
 „Do
nepravostí rázně tepat“ nebylo na samém sklonku komunistického
režimu ničím neobvyklým. Komponované Večery rozpadlých dvojic
Jana Buriana, Jiřího Dědečka, Petra Skoumala a Jana
Vodňanského však zkraje roku 1989 přitahovaly víc lidí než
jiné na hraně oficiality balancující kulturní aktivity – v
dnes už neexistujícím žižkovském klubu Na Chmelnici se zpívalo
a povídalo tak uvolněně, že by to ještě před pár lety
vystačilo na minimálně na zákaz vystupování, když ne na
kriminál. Pořady pokračovatelů Voskovce a Wericha či Suchého a
Šlitra ovšem nebyly prvoplánově protirežimní, scénky a
promluvy okouzlovaly vtipem, rafinovaností i nadhledem,
písničky nestály jen na otevřenosti sdělení, ale i na
hudebních nápadech. To vše dokumentuje 2CD Večírek rozpadlých
dvojic, které vydává Supraphon v reedici – i se snímky, které
se na původní pantonské dvojalbum z roku 1990 nevešly.
Kam po více než dvaceti letech od „revolučního roku“ došli
představitelé mladší z obou dávno již definitivně rozpadlých
dvojic, zjistíme z jejich nových nahrávek. Téměř souběžně s
nimi přišlo vydavatelství Indies MG, a nabídlo tak neobyčejně
zajímavé srovnání – alba Jana Buriana Dvanáct druhů samoty a
Prší nám do campari Jiřího Dědečka se totiž k sobě mají jako
oheň a voda.
Oba písničkáři se přinejmenším v nahrávacím studiu již delší
dobu obklopují doprovodnými hudebníky – každý však s jiným
záměrem i výsledkem. Zatímco Dědečkova kapela ve složení
kytara (často elektrická), baskytara, akordeon a bicí má
zahušťovat zvuk a svrzovat „lídrovu“ image přisprostlého
bohéma a baviče, Burian – obklopen muzikanty z generace svých
dětí včetně zpěvačky Lenky Dusilové – za pomoci samplů a
jiných elektronických vymožeností své písně přetváří v pop,
který by zřejmě nevadil ani posluchačům proudových rádií. Není
v tom úkrok ke komerci ani touha zalíbit se, spíš snaha
neuzavírat se do ghetta, nekomunikovat jen se „svými“. To Jiří
Dědeček takovou potřebou zjevně netrpí, jeho písně jsou i v
kapelovém aranžmá jaksi hospodsky tradiční a dodnes zásadně
závislé na míře údernosti a neotřelosti rýmů. V jejich
spřádání je naštěstí Dědeček stále extratřída, což už se nedá
říci o místy až otravné interpretaci a projevu skupiny, která
je písničkáři spíš na obtíž.
Dávní spoluhráči jsou dnes každý jinde – a z jejich aktuálních
desek je to zatraceně znát.
Milan Šefl |
