|
|
Psí vesnice, psí povahy, psí úděl
Jak se chovat tváří v tvář zlu? Platí stejná morální kritéria
v každé situaci? Proč a jak se z člověka stává obětní beránek?
– Takové otázky probouzejí ve vědomí diváků dvě inscenace, jež
činohra pražského Národního divadla premiérovala v závěru
uplynulé sezony.
Divadelní
adaptaci snímku Dogville dánského filmového režiséra Larse von
Triera nastudoval hostující Miroslav Krobot na scéně
Stavovského divadla. Dopadl-li hůře, než když nedávno přivedl
na jeviště „svého“ Dejvického divadla Kaurismäkiho film Muž
bez minulosti (viz TR 14/2010), lze to do jisté míry přičíst
již předloze. Příběh Trierova filmu je parabolou, jejíž
zjednodušující kontury mají rysy morality.
 V zapadlé vesničce Dogville nachází útočiště mladá krásná
Grace utíkající před gangstery. Skrýš zde najde díky věčně
začínajícímu spisovateli Tomovi, který se prostřednictvím
pravidelných kázání snaží povznést morálku vesničanů a zároveň
nalézt téma svého psaní. Ani střízlivý minimalismus Jana Hájka
není ovšem s to vdechnout život této ploché figuře, jež má
demonstrovat slabost a pokrytectví pseudohumanismu. Zato Lucie
Žáčková dokáže dodat věrohodnost Gracině laskavosti i ve
chvílích, kdy vesničané, vědomi si toho, že jim je dívka
vydána na milost, Grace pokořují, znásilňují a zotročují. O to
účinněji vyznívá závěr: do Dogville přijíždí šéf gangsterů,
Grace osvobozuje, a protože je jeho dcerou, nechává ji druhé
soudit a trestat. Všichni jsou na její pokyn zabiti.
Schematičnost, jež je ve filmu odkryta a zdůrazněna (například
tím, že vesnice je naznačena jen náčrtem půdorysů jednotlivých
stavení), je na divadle zastřenější, ale o to víc vadí.
Podobně jako primitivní kulisy domů či autíčka jak z autodromu
zůstává i výraz většiny herců na půl cesty mezi náznakovou
šifrou a iluzivním realismem. Přičemž z obou těchto znakových
pólů jakoby si inscenace vybrala jejich slabší stránky. A to
zcela opomíjím svévoli, se kterou si tvůrcové – ale to už ti
filmoví – pohrávají se základními motivy křesťanství.
Daleko autentičtěji a přesvědčivěji působí ve svém ohledávání
„zlého“ Historický monolog od Milady Součkové, který s Evou
Salzmannovou a jejím mužem, dramatikem a publicistou Karlem
Steigerwaldem nastudoval v komorním Divadle Kolowrat režisér
Jan Antonín Pitínský. Zpověď prezidenta Emila Háchy, jak zní
podtitul náročného textu, napsala autorka na počátku
padesátých let, tedy v době, kdy již žila ve Spojených
státech. Monolog politika, jenž byl dlouho – coby prezident
druhé republiky a protektorátu – odsuzován jako kolaborant, se
odehrává, jak Součková uvádí, v „obrazotvornosti mysli“ a je
adresován T. G. Masarykovi.
Na protilehlých koncích scény táhnoucí se po celé délce
kolowratské půdy (diváci jsou umístěni po stranách) sedí dvě
bytosti, jejichž hlavy jsou hliněnými bustami. Zatímco busta
TGM (Steigerwald) po celou dobu představení mlčí, busta Háchy
(Salzmannová) místy až s horečnatě vypjatou expresí vysvětluje
své činy. Trýznivá konkréta o podpisu protektorátní úmluvy či
o konfidentství čecháčků v době heydrichiády se střídají
s filipikami proti Masarykově filosofii českých dějin. Hácha
míní, že proměněna v politikum a konfrontována se světovými
událostmi, přivedla náš národ nejdříve k Mnichovu a poté až ke
komunistickému převratu. Autorka tedy v monologu reflektuje
především svou zkušenost s proměnou jedné totality v jinou.
Tento skrytý feminní aspekt textu režisér zesiluje, což je
adekvátní, pokud tím odkazuje ke dvěma protikladným modům
politiky (TGM jakoby představoval dominantní mužský, Hácha
submisivní ženský). Když se ale tím, jak nechá hlínu
z obličejů účinkujících odpadnout, snaží rozšířit smysl
monologu jakoby na ně samé a jejich prostřednictvím i na vztah
Součkové a jejího muže, malíře Zdenka Rykra, poslání autorčina
textu deformuje. Takže není divu, že i jedna z našich
nejlepších divadelních kritiček si ve své recenzi spletla
fotku Zdenka Rykra, za níž Steigerwald mizí z jeviště,
s fotkou Jana Masaryka.
Bronislav Pražan, divadelní publicista
Foto ND/Petr Koliha |
