Číslo 29 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou.
Petrou Hůlovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rudolf Matys, básník a publicista

Něco o anketách a moderátorech

Není snad výraznější a signifikantnější rozdíl mezi totalitními a demokratickými médii než existence svobodné, nezávislé diskuse a možnost vysílat předem nepřipravené a neschválené pořady. Mezi jinými tedy i moderované pořady anketního typu, veřejnosti otevřené dokořán. Dnes je bez nich vysílací schéma všech stanic veřejnoprávního rozhlasu i většiny soukromých rádií prakticky nepředstavitelné, na někdejší cenzurní praktiky jsme dávno zapomněli, ale měli bychom si té domnělé „samozřejmosti“ přece jen vážit, mohlo by být i hůř!
Samozřejmě jde o víceméně nahodilé, a tedy nereprezentativní sondy do veřejného mínění, které nemohou a ani nechtějí konkurovat výzkumům, založeným na propracovaných statisticko-sociologických metodikách. Přesto jejich vypovídací hodnota není zanedbatelná, i když svědčí někdy víc o jednotlivých volajících než o tématu samém..
Vyslechl jsem těch moderovaných anket možná stovky, povedených i nepovedených, ale vždy jsem si uvědomoval klíčovou roli moderátora. Jak záleží na míře jeho schopnosti poskytnout každému volajícímu svobodu vyjádření, ale zároveň udržet úroveň hovorů, zejména jde-li o výroky, které by hraničily i s trestní postižitelnosti. (Zvlášť elegantně se této role zhošťuje například Romana Navarová!) Mnohokrát jsem obdivoval, jak moderátor musí držet na uzdě svou přirozenou potřebu se k problému vyjádřit, což není často zrovna lehké, a přitom zůstat stále trochu „nad vřavou“, neboť jeho povinností je názory posluchačů odebírat, zprostředkovat jejich prezentaci a poskytovat šanci i dalším ve snaze, aby vějíř názorů byl co nejširší. Já bych to nedokázal! Mnohý volající si ovšem taky plete moderátora s vlivným reprezentantem rozhlasu, s editorem vysílání a podobně. Jinak by moderátoři nemuseli odpovídat na dotazy typu „Proč hrajete tolik písniček?“, případně snášet i nesmyslná obvinění z politické zaujatosti, ne-li rovnou z „prodejnosti“ celého média. Myslím, že by stálo za to, kdyby moderátoři pro posluchače předem nastavili parametry anketního bloku: k čemu slouží a k čemu nikoli, že to nejsou oni, kdo vybírá hudbu...
Volající jsou samozřejmě různí (mluvím samozřejmě o těch „rádiožurnálových“). Zvláštní skupinku mezi nimi tvoří všeznalci, urputní telefonisté, kteří jako by byli ustavičně zaklesnutí do bloků, aby protrhli „cílovou pásku“ jako první, a pak ti, kteří sice nevědí, o čem je řeč, ale stejně za každou cenu chtějí vést rozhovor s celým světem.
Vím, že je nutné občas přerušit hovor s přílišným mluvkou nebo naopak s telefonujícím, který se nemůže dostat z místa, ale ve dvou případech mi to vadí. Občas vyslechnu posluchačský názor, který mě překvapí svou promyšleností, širokou informovaností na téměř profesionální úrovni. Ale moderátor jej přesto „skrečuje“, aby dal přednost názorům jiným, které se ukážou být nezajímavými. Škoda! Nestálo by za to navázat s takovými posluchači mimo mikrofon kontakt a požádat je třeba, aby své názory sepsali, a eventuálně je později navrhnout k odvysílání? Šestka, pokud vím, čas od času něco takového dělá!
A ještě jedno mě trápí: občas jsem zaslechl, zejména v nočních blocích, hlas volajícího, který byl očividně osamělý, zřejmě i starý či nemocný. Ale nemluvil k tématu, jen si chtěl chvilku povídat. Mluvím jen o chvilce, ale pro něj (pro ni) mohla mít obrovský význam: rozhlas byl třeba jeho jediným spojením se světem. A kolikrát jsem už zažil, že moderátor ho (ji) ustřihne. A to by neměl dělat, i v tomhle se přece může projevit rozhlas jako instituce veřejné služby. Ta písnička by tu minutu dvě jistě počkala!



  Jak nám stárnou písničkáři        
  Pořiďte si
 
  Marco Polo a jeho Milion

  Nalaďte si        
 
  Spořit, nebo hospodařit...
  Jak to vidí Alena Wagnerová