|
|
 Rudolf
Matys, básník a publicista
Něco o anketách a moderátorech
Není snad výraznější a signifikantnější rozdíl mezi
totalitními a demokratickými médii než existence svobodné,
nezávislé diskuse a možnost vysílat předem nepřipravené a
neschválené pořady. Mezi jinými tedy i moderované pořady
anketního typu, veřejnosti otevřené dokořán. Dnes je bez nich
vysílací schéma všech stanic veřejnoprávního rozhlasu i
většiny soukromých rádií prakticky nepředstavitelné, na
někdejší cenzurní praktiky jsme dávno zapomněli, ale měli
bychom si té domnělé „samozřejmosti“ přece jen vážit, mohlo by
být i hůř!
Samozřejmě jde o víceméně nahodilé, a tedy nereprezentativní
sondy do veřejného mínění, které nemohou a ani nechtějí
konkurovat výzkumům, založeným na propracovaných
statisticko-sociologických metodikách. Přesto jejich
vypovídací hodnota není zanedbatelná, i když svědčí někdy víc
o jednotlivých volajících než o tématu samém..
Vyslechl jsem těch moderovaných anket možná stovky, povedených
i nepovedených, ale vždy jsem si uvědomoval klíčovou roli
moderátora. Jak záleží na míře jeho schopnosti poskytnout
každému volajícímu svobodu vyjádření, ale zároveň udržet
úroveň hovorů, zejména jde-li o výroky, které by hraničily i
s trestní postižitelnosti. (Zvlášť elegantně se této role
zhošťuje například Romana Navarová!) Mnohokrát jsem obdivoval,
jak moderátor musí držet na uzdě svou přirozenou potřebu se
k problému vyjádřit, což není často zrovna lehké, a přitom
zůstat stále trochu „nad vřavou“, neboť jeho povinností je
názory posluchačů odebírat, zprostředkovat jejich prezentaci a
poskytovat šanci i dalším ve snaze, aby vějíř názorů byl co
nejširší. Já bych to nedokázal! Mnohý volající si ovšem taky
plete moderátora s vlivným reprezentantem rozhlasu, s editorem
vysílání a podobně. Jinak by moderátoři nemuseli odpovídat na
dotazy typu „Proč hrajete tolik písniček?“, případně snášet i
nesmyslná obvinění z politické zaujatosti, ne-li rovnou z
„prodejnosti“ celého média. Myslím, že by stálo za to, kdyby
moderátoři pro posluchače předem nastavili parametry anketního
bloku: k čemu slouží a k čemu nikoli, že to nejsou oni, kdo
vybírá hudbu...
Volající jsou samozřejmě různí (mluvím samozřejmě o těch
„rádiožurnálových“). Zvláštní skupinku mezi nimi tvoří
všeznalci, urputní telefonisté, kteří jako by byli ustavičně
zaklesnutí do bloků, aby protrhli „cílovou pásku“ jako první,
a pak ti, kteří sice nevědí, o čem je řeč, ale stejně za
každou cenu chtějí vést rozhovor s celým světem.
Vím, že je nutné občas přerušit hovor s přílišným mluvkou nebo
naopak s telefonujícím, který se nemůže dostat z místa, ale ve
dvou případech mi to vadí. Občas vyslechnu posluchačský názor,
který mě překvapí svou promyšleností, širokou informovaností
na téměř profesionální úrovni. Ale moderátor jej přesto
„skrečuje“, aby dal přednost názorům jiným, které se ukážou
být nezajímavými. Škoda! Nestálo by za to navázat s takovými
posluchači mimo mikrofon kontakt a požádat je třeba, aby své
názory sepsali, a eventuálně je později navrhnout
k odvysílání? Šestka, pokud vím, čas od času něco takového
dělá!
A ještě jedno mě trápí: občas jsem zaslechl, zejména v nočních
blocích, hlas volajícího, který byl očividně osamělý, zřejmě i
starý či nemocný. Ale nemluvil k tématu, jen si chtěl chvilku
povídat. Mluvím jen o chvilce, ale pro něj (pro ni) mohla mít
obrovský význam: rozhlas byl třeba jeho jediným spojením se
světem. A kolikrát jsem už zažil, že moderátor ho (ji)
ustřihne. A to by neměl dělat, i v tomhle se přece může
projevit rozhlas jako instituce veřejné služby. Ta písnička by
tu minutu dvě jistě počkala! |
